Vrba táhne obrovskou kládu ...

  • Published in ze života
  • Hits: 1191

Vrba táhne obrovskou kláduKdyž jsem si přečetl komentáře po prohře našeho týmu proti Španělsku na  Euru, opětovně jsem si uvědomil, že trenéřina je skvělý prostředek, jak si přivodit žaludeční vředy nebo infarkt.  Znám se s Pavlem Vrbou a vážím si ho, jedná se o profesní náklonnost ... Tak tedy dnes taky o něm ...

 Nejprve se vrátím se do roku 2001 ke svému „volejbalovému Euru“, kdy jsem jako kouč nároďáku prožíval podobnou situaci jako Pavel Vrba. Po matné hře a vítězství nad Slovinskem jsme hned druhý zápas prohráli s Holanďany. Poté co jsem přišel do VIP prostoru, praštilo mě do očí, že už se supi začínají slétat ... mám na mysli ty, kterým můj případný neúspěch mohl pomoci k výtahu nahoru do sedla, v němž jsem právě seděl. Byl to samozřejmě nepříjemný pocit, ale to prostě k našemu džobu patří. Proto hned na začátku volám směrem k Pavlu Vrbovi „ani nevíš, jak ti rozumím chlapče a přeji ti, aby nad tebou osud držel ochrannou ruku, jako tehdy nade mnou, i když vím, že na osud nevěříš“. Tento článek musí být psán s týdenním předstihem a nemůže tudíž reagovat na výsledek zápasu s Tureckem, ale to v tuto chvíli není podstatné, poněvadž nejde o postupovou matematiku, ale trenérské břímě. Tak tedy, vrátím se k zápasu proti Španělsku a nesmírně složitou situaci při trenérském rozhodování v utkání proti fotbalovému gigantovi. Pavel Vrba se nějak rozhodl a tým hrál. Hrál defenzívně. Fotbaloví experti mu vyčítali destrukční hru, nebo to, že hrát na 0:0 je zbabělé. Brankář Petr Čech, který už ví něco hráčské psychice a rozložení evropských fotbalových sil, říká úplně lakonicky a i pro laika srozumitelně: „kdybychom zápas otevřeli, dopadli bychom o hodně hůř. Samozřejmě, nechtěli jsme bránit tak hluboko, ale bohužel nás k tomu soupeř donutil. Dostal nás pod velký tlak a museli jsme výsledek 0:0 bránit všemi silami ...“ toto jsou podle mě naprosto pochopitelná slova a moc se k tomu nedá dodat. A každý to chápe. A pak se dostanou ke slovu experti ...

Pokud je rozebírána hra, řekněme technologicky, může být expertem leckdo: bývalý hráč, jiný trenér, redaktor deníku Sport, který se zajímá o veškeré detaily hry, ale třeba i zběhlý a inteligentní laik. A je docela logické, že redakce Sportu takové hlasy sbírá a činí deník zajímavější a pestřejší. A dělá to dobře. Ještě bych poznamenal, co pro mě znamená rozebírat hru technologicky? Například, jaký družstva hrála systém, jakými taktickými principy se řídila, jaké měli hráči konkrétní úlohy či role, případně jak je plnili, jak reagovala družstva taktiku soupeře atd. Prostě odborný popis hry, který laikům odborně vysvětluje jemné taktické nuance, které bez patřičné erudice mohou běžnému pozorovateli uniknout. Navíc každý, kdo přijímá roli experta, by měl být schopen i jisté prognózy. Ne, jak dopadne výsledek, ale jaké trendy, případně události lze očekávat. Expert by měl i s pokorou přistupovat k tomu, že hodnotí něco, co už se událo. To je sakra jiná disciplína než rozhodovat o tom, co se má stát. K tomu se ještě dostanu. Čili, toto je podle mě mandát experta. Co nepokládám za mandát experta, je vyslovovat knížecí rady, co měl či neměl dělat trenér Vrba. O tom totiž může zasvěceně hovořit pouze ten, kdo na vlastní kůži zažil, co to je rozhodovat se pod tlakem. Kdo zná, co to je nespat poslední noc před zápasem a trápit odvažováním rozhodnutí na lékárnických vahách, co to je modlit se, aby už to konečně začalo ... Co to je, mít v zápasový den „motýly v břiše“ od snídaně až do začátku zápasu, co to je řešit poslední nečekané a někdy i zásadní výkyvy v chování jednotlivých hráčů ... Co to je ovládat se, i když by nejradši někoho a právem poslal do prdele (omlouvám se, ale sem to patří). Co to je přečíst si v den zápasu v novinách přihlouplá vlastenecká či silácká vyhlášení a přitom vědět, jak nepatrný kousek je ve sportu od trůnu do kanálu. Všichni trenéři, kteří na to mají odborně a navíc už znají tyto pocity, mají právo hodnotit, co Pavel Vrba měl či neměl udělat. Jenomže  to jsou většinou ti, kteří se raději nevyjadřují, jelikož vědí své ... nebo se vyjadřují velmi zdrženlivě ... A skutečně zasvěcení a protrpění taky vědí, že Pavel Vrba táhne obrovskou kládu. Jede s lehkými houfnicemi proti těžkým kulometům. Kvalitu řemesla, rychlost a postoje k fotbalu u českých hráčů utvářeli jiní trenéři, ne Pavel Vrba. On tyto hráče dnes vede, snaží se z nich udělat smysluplný celek. Ale celek je obrazem jeho částí. To nejsou španělští, francouzští nebo angličtí fotbalisté. To jsou Češi, z nichž pouze dva měli angažmá  v elitních evropských klubech, přičemž jeden letos bohužel téměř nehrál. Neříkám, že jsou čeští hráči špatní, ale kdo je top level (a Euro je o top levelu), hraje prostě ve významných evropských klubech. To je zákon, který jsem nevymyslel já, ale hráčský trh a sportovní byznys. A tak trenér Vrba musí postavit stavbu, které odpovídá kvalitě stavebního materiálu a podloží. Ta stavba nestojí na skále, ale na hliněném podkladu. A Vrba už nemůže ani vykopat hlubší základy, na to je pozdě ... už se staví. Jsem bývalý trenér a dnes předseda svazu. Kritizuji, že se trenéři málo zajímají o vývojové trendy, že se neučí cizí jazyky a vůbec se málo vzdělávají v souvisejících oborech a moji volejbaloví trenérští kolegové mě za to nemají rádi. Opakovaně angažuji k reprezentacím zahraniční trenéry. Nedoufám, že udělají zázračný výsledek, ale chci, aby povznášeli trenérskou kulturu. Na druhé straně trenéry hájím, protože, kdo „tam“ nestál, neví, co to je za pocit. Stres hráče, který je mi také znám, je proti tomu romantická báseň Jaroslava Seiferta. Hráč to může vyběhat a klidně se může schovat za jiné. Trenér musí rozhodovat za všechny, nést fatální konečnou zodpovědnost, šlukovat a navenek působit klidně. Věřte, že to je někdy na zbláznění. A z tohoto důvodu hájím Pavla Vrbu. A budu vždy hájit i další, kteří si to podobně a poctivě rozdají se světem za celý svůj cech ...

Zdeněk Haník, Praha, červen 2016