Nohavica, Černý a míčoví šibalové

  • Published in ze života
  • Hits: 1129

Cerny Jiri 2Zvláštní spojení, že? Tenkou společnou linku si hned vystopujeme. Ale napřed otázka. Víte, kdo je Jiří Černý? Ano, ten hudební kritik, který poradil českému národu vždy dávno před tím, než na to přišli jiní, že je dobré poslouchat Kryla, U2, Čechomor nebo Radůzu ... Ano, ten který moderoval „balkóny“ při sametové revoluci v roce 1989. Méně už se ale možná ví, že začínal jako sportovní redaktor ...

Cítím, že je po čase potřeba zahrát na lehčí strunu. Začínají prázdniny a není všechno jen fotbal, i když se k němu příště naposledy vrátíme. Tak tedy zmiňovaná společná linka začíná v tom, že Nohavica zpívá v písni Sako ze sametu o Jiřím Černém „... nahlížím do Laterny, jestli tam Jirka Černý, zase je ...“ a Jirka zpívával (rozuměj psal) o sportu. Začínal jako sportovní redaktor právě v časopisu Československý sport, byl specialistou na cyklistiku a dodnes z něho cítím obrovskou náklonnost k tomuto odvětví. Jelikož se rozjela Tour de France, napadlo mě připomenout toto spojení. Další spojovací linkou je výročí 25 let založení míčového sedmiboje osobností. Jde o soutěž dvojic v sedmi míčových hrách během jednoho dne. Vlastně jsem tu soutěž vymyslel pro sebe, ale nachytal jsem na ni za 25 let téměř všechny „míčové šibaly“, které tato země nosí. Panenku, Richtra, Dominika, Josefa, Martina i Ivana Haška, Jiřího Hrdinu, Jana Železného, Roberta Změlíka, Vlastu Havlíka a mnoho dalších. Ti všichni jsou nejlepšími představiteli toho, co vnímám jako „míčové šibalství“. Rozumějí si s každým míčem a míčovou zručnost proměňují v „herní šibalství“, což je ještě vyšší stádium. K tomu je potřeba mít ještě tu pověstnou hlavu a herní náruživost. Obzvláště Tonda Panenka mě vždycky neskutečně trápil, ať hrál s kýmkoliv. Nerad to říkám, ale mým nekorunovaným herním králem byl Antonín Panenka. Vím dokonce, proč to je. On je totiž básník, jehož vyjadřovacím prostředkem není slovo, ale míč a hra.  Abych úplně přiznal barvu, vedlejším motivem, proč jsem zakládal míčový sedmiboj osobností byla zvědavost. Jako člověka milujícího kulturu: od kultury oblékání až po kulturu mravů, zajímal mě i svět umělců. A tak se postupně začali na sedmibojích objevovat Palo Habera, Zdenek Merta, Ondřej Vetchý, Jaromír Dulava, Ondřej Sokol a další. Sedmiboj je vůbec jako stvořené pro setkání lidí z různých oborů lidské činnosti, protože málokterý Čech zůstal do dospělosti nedotčený fotbalem, volejbalem či ping pongem. A tak se nejednou na sedmibojích objevili i členové vlády, z nichž nejaktivnějším byl sám někdejší předseda vlády Mirek Topolánek, tudíž jsme měli turnaj pěkně střežený ochrankou premiéra ČR. Spravedlivé bude poznamenat, že od roku 1995 jsem spolupracoval při organizaci turnajů osobností s Petrem Salavou. A od roku 2001 s Jirkou Lípou.

Přesto jsem po pětadvaceti letech moc rád, že se dvakrát ročně scházely špičky z různých oborů činnosti, v devět hodin si svléknou role a pózy, vypijí si tradičního panáka na uvítanou a pak začnou nemilosrdně bojovat na sportovních kolbištích. Vědí, že se nemají ptát na honorář ani na cestovné, protože by žádné nedostali, a navíc by třeba už nedostali ani pozvánku na příští akci. Ještě jednu dobrou zkušenost jsem díky sedmiboji udělal: zjistil jsem, že je mi lépe s lidmi, kteří něco umí, něco museli vytrpět, kteří jsou podle sebe schopni odvodit cenu úspěchu ostatních. Kdo zažil úspěch a poznal, co stojí, věří tomu druhému, že i jeho úspěch je zasloužený a logicky si ho váží. Vznikla tam četná přátelství - pracovní i lidská. No a jsem zpět u spojovací linky s Jiřím Černým. Byl to můj sedmibojový partner, dvakrát nebo třikrát jsme spolu tuto soutěž vyhráli.  Jirka o mě napsal v předmluvě jedné mé knihy: „ ... ještě ostřejší byl na kurtu, chvílemi na mě své rady křičel ...“. Nemohu si vzpomenout, ale říká to více lidí, takže nelze vyloučit, že je to tak vnímáno. Podle mě jsem věcně vysvětloval, co je třeba udělat, aby se vyhrálo, ale budiž. Zdenek Merta dokonce tvrdí, že jsem na hřišti fašista. Domnívám se, že jsou trochu přecitlivělí ... Nicméně Jirka Černý oslavil letos osmdesátku. Pokládám si za čest, že mě již tradičně zve na soukromou oslavu svých kulatin, kam zve pouze kolem deseti svých nejbližších. A že patřím do společnosti, s níž chce Jiří pobýt a v níž se objevovali třeba Václav Havel nebo Jiří Tichota. O sportu se tam moc nemluví, ale duševní teplo a klid, které tam panuje, ke svému životu rovněž potřebuji ... S Jirkou mě pojí jedno z nejcennějších chlapských přátelství, které mám. Na jeho poslechové pořady chodím dodnes a přeneslo se to i na mého syna. Trochu Jirkovi dlužím, poněvadž již několikrát mě i můj sport zpopularizoval ve svých pořadech, především v Klubu osamělých srdcí seržanta Pepře. Vnímám tedy za patřičné, aby i současní sympatizanti sportu, konkrétně čtenáři deníku Sport, věděli, že tento muž s obrovskou sportovní duší nepatří jen kultuře. Neměl problém ještě v pokročilém věku sednout na kolo a odjet z Prahy do Hodonína, ani vstoupit do mořských vln a plavat hodinu směrem od břehu na širé moře, až se téměř ztratí zrakům své ženy Jitky, aby ji trochu poškádlil, a pak překonat samozřejmě tu samou vzdálenost zpět. Tak to jenom, aby se vědělo. Tak, ať se ti i nadále plave dobře ve všech vodách, chlapče ...`
Zdeněk Haník, červenec 2016