Učební texty pro trenérská školení 1. a 2. třídy

  • Published in Vzdělávání trenérů
  • Hits: 599

Za několik dní začíná v Brně další trenérské školení 2. třídy. Účastníci budou mít k dispozici učební texty, které jsou základem knihy, kterou jsme s kolegou Jaroslavem Vlachem  a dalšími za podpory ČVS sestavili a která by měla vyjít kolem pololetí. Jelikož tyto texty nedozanaly zatím definitivní jazykové podoby, nelze je veřejně prezentovat. Pro účastníky všech trenérských školení pořádaných ČVS (1. třída Olomouc, 2. třída Brno) budou k využití po zadání kódu. Ten obdrží všichni frekventanti školení 2. třídy na prvním školení, "jedničkáři" z Olomouce jej již znají. V následujícím textu malá ukázka, zbytek v přiloženém odkazu.

ÚVOD

 

Než začneme …

V tomto textu chceme představit model postupu při tréninku (nácviku a rozvoji) herní činnosti ve volejbalu. Je to 7 učebních úkolů, které dávají návod, jak rozvíjet herní činnost od techniky pohybu až po integraci této činnosti do týmového herního výkonu. Hned na začátku důrazně varujeme před bagatelizací tohoto postupu. Herní trénink je plynulý proces s jistou logikou, ale mnoha překvapeními, novými okolnostmi, slepými cestami, návraty, opravami, korekcemi, reorganizacemi, v němž hlavní roli hraje člověk. Neustálá přítomnost lidského faktoru způsobuje, že logika herního tréninku dostává náhlé trhliny a teoretická jednoduchá cesta typu: po kroků A následuje krok B, se ukáže v „pravdě tělocvičny“ poněkud komplikovanější. Aby pojetí „učebních kroků“ nebylo „otrocky“ interpretováno jako dogma, kde učební obsah jednoho kroku smí být rozvíjen až po striktně dokončeném kroku předcházejícím, rozdělujeme raději herní trénink do 7 učebních úkolů. Vývoj volejbalisty je tedy plynulý proces. Jestliže jej „kouskujeme“ na menší díly, pak je to jen proto, abychom ukázali, že určitou logiku herní trénink opravdu má. Chceme trenérům ukázat postup rozdělený do několika oblastí – učebních úkolů – které musí nějak plánovat a tudíž trénink dělit do menších celků. Ovšem ani životní cestu člověka ani volejbalový růst hráče nebo vývoj družstva nelze „nakrokovat“. Mluvme o učebních úkolech a budiž domluveno, že obsahy jednotlivých úkolů do sebe zapadají, vzájemně se prorůstají, případně se plnění jednotlivých úkolů vzájemně předhání. Různí hráči procházejí různými typy vývoje nezávisle na naší trenérské vůli a ignorujíce přitom často jakékoliv předepsané postupy a poučky podle logiky, která nám je utajena. V příkladech průpravných a herních cvičení použijeme jako ilustraci odbití vrchem, resp.nahrávku. 7 učebních úkolů, včetně dílčích učebních témat, vypadá takto:

 

  1)       Trénink základní techniky v předem daných podmínkách

 

a.       Zprostředkovat první úspěšná odbití

 

b.      Osvojit základní techniku pohybu

 

2)       Trénink variant techniky a základních součinnostních vazeb[1][1][1] v náhodně proměnlivých podmínkách

a.       Rozvinout selektivitu vnímání podstatných situačních faktorů pro úspěšné odbití

 

b.      Precizovat základní techniku

 

c.       Rozvinout varianty techniky a osvojit dovednost vybrat optimální řešení pohybového úkolu

 

d.      Osvojit základy součinnostních vazeb  

 

3)       Trénink individuální herní činnosti a součinnostních vazeb v upravených podmínkách

 

a.       Automatizovat pohybová řešení

 

b.      Osvojit speciální techniky herní činnosti

 

c.       Osvojit různá herní řešení

 

d.      Adaptovat se na rušivý vliv soupeře

 

e.      Osvojit součinnostní vazby jako základu herních kombinací v upravených podmínkách  

 

4)       Trénink individuální herní činnosti a součinnostních vazeb v reálných podmínkách

 

a.       Rozvinout způsobilost vybrat optimální herní i pohybová řešení

 

b.      Kultivovat individuální herní chování v reálných herních podmínkách

 

c.       Osvojit součinnostní vazby jako základu herních kombinací v reálných podmínkách  

 

5)       Trénink činnosti družstva v typové herní situaci (skupinové a týmové herní kombinace)

 

a.       Rozvinout skupinové a týmové herní činnosti v jednotlivých herních situacích

 

b.      Kultivovat skupinové a týmové herní chování

 

6)       Trénink individuálních a skupinových herních řetězců

 

a.       Rozvinout individuální herní řetězce

 

b.      Rozvinout skupinové herní řetězce

 

7)       Trénink týmových herních řetězců a činnosti družstva v průběhu rozehry

a.       Rozvinout týmové herní řetězce

 

b.      Kultivovat týmové herní chování v průběhu rozehry

 

7 bodů scénáře berte jako sedm témat postupu od základních volejbalových odbití ( například: prsty, bagr, smeč) až po komplexní činnost družstva v průběhu rozehry.

 

 

Východiska

Mezi volejbalovými praktiky vzniká skepse vůči možnostem uplatnění vědy v týmových sportovních hrách. Obecně se více věří trenérské intuici, komplexnímu pochopení široké problematiky volejbalu v jeho vrcholové podobě či vhledu do problému. Poukazuje se na to, že věda o sportovních kolektivních hrách staví stále na svém deduktivním modelu „odshora dolů“ a neptá se „praxe“ na její zkušenost. Bez fungující koncepce, resp. jestli nebude logika herní praxe slučitelná s vědeckou logikou stane se „příkop mezi teorií a praxí“ nepřekonatelný. Nečetné výzkumy v oblasti volejbalu bohužel v minulosti nevyhověly požadavkům praxe a praktici (k vlastní škodě) často rezignovali na víru v prohloubení úlohy teoretického pohledu na volejbal i vlastní teoretický růst. Důsledkem je nedostatečnost v oblasti odborné diskuse. Pro ujasnění našeho východiska jmenujeme základní znaky, které dle našeho názoru odlišují volejbal od ostatních týmových sportovních her:

Relativně malá hrací plocha

 

Ø      Nutí hráče k větší preciznosti a vyšší míře organizovanosti činnosti družstva.

 

Ø      Nutí všechny hráče k bezprostřední spoluúčasti v každém okamžiku rozehry.

 

Ø      Nutí hráče reagovat neustále najednou a koordinovaně.

 

Síťová a odrážecí sportovní hra

 

Ø      Rozdělení hřiště sítí relativizuje rozlišení na útočnou a obrannou činnost. Nelze ji ztotožnit s držením míče jako v jiných týmových hrách. Přechod mezi obranou a útokem je plynulý, „bezešvý“.

 

Ø      Možnost jednoho krátkého kontaktu s míčem téměř vylučuje šanci na korekci akce.

 

Odlišnost charakteru volejbalu

 

Ø      Každá individuální činnost ve volejbalu je současně činností týmovou či skupinovou, tedy podle Dobrého a Semiginovského (1988) má kooperační a kompetiční charakter.

 

Ø      Opakovaně se vyskytují vysoce algoritmizované typové herní situace a herní děje.

 

Ø      Herní děje mají vysoce pravděpodobnostní charakter, vývoj a vyústění (činnosti jsou zpravidla diktovány herním dějem).

 

Tyto znaky volejbalu nás nutí dívat se na problematiku herního tréninku v jistém směru odlišně, než se na ni dívají teoretici jiných týmových sportovních her. Vycházíme z dělení metodicko-organizačních forem ve sportovních kolektivních hrách Dobrého a Semiginovského (1988). Z české volejbalové literatury je našemu modelu zřejmě nejbližší přístup Ejema (1988). Paralely síťových her vidíme v tenisu (Schönborn, 2000). Z hlediska problematiky pohybového učení vycházíme ze Schmidtova pojetí výkonu a učení a z četných interpretací prof. Dobrého (Schmidt, 1991, Dobrý 1994, 1995, 1997). Zajímavé inspirace nacházíme v etologii K. Lorenze (1993), tedy v oblasti výzkumu chování aplikované z říše zvířat na člověka. Základním impulsem pro napsání tohoto textu je však vlastní praxe. Autor tohoto textu cítí potřebu testovat teoretické postupy v praxi, která prokáže, zda mají „právo na život“. Na druhé straně si je vědom jisté míry neodůvodněného ignorantství některých volejbalových trenérů, kteří tvrdošíjně trvají na modelech, jimiž se řídili jako hráči a naivně je přenášejí do trenérské praxe, jako zaručené postupy. Hráč a trenér: to jsou ale dva rozdílné světy, rozdílné přístupy a strategie, rozdílná optika vidění problémů. Proto teorie a praxe musí jít spolu jak siamská dvojčata, pokud dokonce nechceme jít tak daleko, že řekneme: teorie a praxe vlastně jedno jsou. Dále na těchto odkazech 1, 2 a 3