Z deníku reprezentačního trenéra - dopis č. 1: O idealismu a profesionalismu

Podrobnosti

Vrcholný volejbal,

18. Listopad 2006

Zobrazeno: 1793

V tomto miniseriálu bych chtěl pravidelným čtenářům naší webové stránky sdělovat dojmy z dění ve světovém volejbalu v rámci činnosti trenéra reprezentačního družstva. Budu tak činit formou dopisů z MS v Japonsku, a to nepravidelně - podle možností ve chvílích volna. V tomto úvodním článku nebudu řešit problematiku národního týmu, chci se na základě vývoje situace, povídání s hráči při svých výjezdech do zahraničí i svých dlouhodobých zkušeností vyjádřit k jednomu obecnému problému, který se bojíme nahlas pojmenovat bez předsudku: totiž k otázce národní cti, morální povinnosti k účasti v reprezentačním týmu ČR a profesionalismu …!

V tomto miniseriálu bych chtěl pravidelným čtenářům naší webové stránky sdělovat dojmy z dění ve světovém volejbalu v rámci činnosti trenéra reprezentačního družstva. Budu tak činit formou dopisů z MS v Japonsku, a to nepravidelně - podle možností ve chvílích volna. V tomto úvodním článku nebudu řešit problematiku národního týmu, chci se na základě vývoje situace, povídání s hráči při svých výjezdech do zahraničí i svých dlouhodobých zkušeností vyjádřit k jednomu obecnému problému, který se bojíme nahlas pojmenovat bez předsudku: totiž k otázce národní cti, morální povinnosti k účasti v reprezentačním týmu ČR a profesionalismu …!

Projel jsem před začátkem reprezentační přípravy na MS během tří týdnů cca 15.000 km, abych se v šibeničně krátkém čase dověděl co nejvíce o tom, jak si vedou kandidáti reprezentačního dresu pro MS ve volejbalu, které kvapem blížilo. Neviděl jsem samozřejmě všechny hráče, ale jelikož jsem se pro závěrečnou dvanáctku budu musel rozhodnout po zhruba týdnu společného působení, musel se pokoušet názor na závěrečnou nominaci utvářet s předstihem. Těsně před odjezdem na poslední kontrolní cestu, jejímž cílem bylo Miláno (působiště Petra Pláteníka) a posléze Tours (zde hostoval Toulouse s Ondřejem Boulou a Lubošem Staňkem) mi Jakub Novotný oznámil, že nepojede na MS. A tak jsme po odřeknutí Nováka s Pešlem ztratili dalšího potencionálního „spolubojovníka“, který patřil k ose týmu na ME v roce 2001. Nebudu v tomto příspěvku řešit problematiku národního týmu – to žádný trenér před velkou akcí nedělá – ale chci se na základě vývoje situace, povídání s hráči při svých výjezdech do zahraničí i svých dlouhodobých zkušeností vyjádřit k jednomu obecnému problému, který se bojíme nahlas pojmenovat bez předsudku: totiž k otázce národní cti, morální povinnosti k účasti v reprezentačním týmu ČR a profesionalismu …

Předně: ne, že by se mě nedotklo, že především Jiří Novák nepřijal mou nabídku hrát na MS za národní tým, a upřímně řečeno, doufal jsem, že ho přesvědčím. Dokonce se musím přiznat, že po jeho a Pešlově odmítnutí jsem vážně zaváhal, zda do toho vůbec mám jít a několik dní jsem viděl situaci jako těžko řešitelnou. Přesto se zkusme podívat na tento problém očima hráče, který má již něco za sebou a má v zahraničí určitý kredit. Rádi si zahráváme se slůvkem „profesionalismus“. Ať přemýšlím o obsahu tohoto pojmu sebevíce nepřicházím na lepší definici, než tu, „že profesionalismus je vědomá a chtěná podřízenost cíli“. Cíl vrcholového sportu je stále vyhrávat. Připomínám stále, ne pět zápasů, ne jeden rok, ne několik sezón … stále, stále, stále. Když k tomu přidáme fakt, že ve volejbalu jsou na druhé straně sítě rovněž profesionálové, kteří musí vyhrávat stále, stále …, musí každý myslící člověk připustit, že to hráče, kteří se živí volejbalem v zahraničních ligách, něco stojí. Když potom hraje někdo volejbal třeba pět, sedm či deset let na vrcholu, musí dobře vážit, co činit, aby mohl držet nejen svou výkonnost, ale především „killer-instinkt“. Ano, hráče trápí nejen bolavé klouby a pomalý úbytek rychlosti, ale právě chuť vyhrávat, resp. znovu a znovu se konfrontovat je nejbolestněji napadána zubem času. Hráči často mluví o vybitých baterkách, to je myslím trefné vyjádření. A teď se vraťme znovu k profesionalismu: když takoví hráči jako Novák a Pešl podepíšou smlouvu, za finančních podmínek, které jim kdekdo (nevěda nic o souvislostech) závidí, zavazují se tedy svému zaměstnavateli, že se za solidní peníze podřizují cíli, tedy vyhrávat v barvách klubu. Jestliže jsou poctiví, pak se musí při nabídce hrát na MS v Japonsku ptát sami sebe: je to profesionální jednání – opustit vlastní klub, odjet k utkáním proti Itálii, USA, Bulharsku atd., kde se po nich chce totéž, tedy vyhrávat, vyhrávat …? Zaměstnavatele logicky nezajímá, jak dopadl český tým na MS a po návratu hráče pochopitelně počítá s tím, že mu zabere naplno za jeho tým. Hráči, kterým je přes třicet, se ptají: mám dostatek energie, abych zvládl obojí? Pokud si udělá závěr, že nikoliv, odmítne lákavou nabídku hrát na MS. Chce někdo tvrdit, že je to neprofesionální? Já tedy ne. Štve mě to, pokud se jedná o takové hráče, jako je tentokrát Novák a v roce 2001 to byli třeba Pakosta a Palinek, ale to je tak jediné, co s tím mohu dělat, tedy nic. Rozhodně mě tato vlastní bolest neopravňuje, napadat hráče v médích, k čemuž jsem byl nejednou ponoukán. Podle mého názoru na to nemá právo, ani volejbalová veřejnost. A pak je tu idealismus … Ano i já jsem životní idealista, a když jsem dostal svého času nabídku hrát za národní tým, dvě noci jsem nespal. Idealismus znamená pořídit se ideji, společnému snu, velké myšlence, národu, vlajce. Ano, velká vítězství potřebují i idealismus, dokonce myslím, že ho podmiňují, možná proto již tolik nevyhráváme. Asi máme méně idealismu a národní hrdosti (nebo dokonce nacionalismu) než třeba Srbové, Rusové nebo Američané. To bych nechtěl řešit, jde o profesionalismus. A kdo tedy pochopil, co jsem chtěl sdělit, dochází se mnou k závěru, že profesionalismus a idealismus, jak jsem oba pojmy představil, mohou jít v realitě života proti sobě. Mějme to na paměti, když šmahem odsoudíme hráče, aniž si to řádně rozmyslíme. A na závěr ještě jeden argument: volejbal není fotbal. Špičkový volejbalista musí dát podobnou energii jako špičkový fotbalista, ale nezajistí se finančně na celý zbytek života. Postaví si z ušetřených peněz třeba pohodlně pěkný dům, dá své rodině vyšší životní standard, ale po čtyřicátém roce svého života se bude muset pěkně otáčet, aby si zajistil klidné stáří. Nezapomeňme, že studovat vysokou školu či věnovat se alternativní činnosti, jako to šlo ještě v dobách, kdy jsem sám hrál špičkový volejbal a přitom být profesionál, jde dnes již velmi obtížně. Z tohoto pohledu se takový volejbalista po ukončení hráčské kariéry vrací do života profesně spíše nevybaven. Práce pro volejbalové trenéry a manažery je v Čechách málo a svět o nás moc nestojí. Zkuste tedy vážit, než „hodíte kamenem“, ale zároveň mějme úctu k těm, kteří do toho přesto jdou a popírají společně se mnou, že být idealistou je směšné. Mozek by totiž nikdy neměl popřít srdce …

---

RSS

pebe (18.06.2007 (11:34:45))

pane_haniku_dik Pane Haniku, ještě jednou opakuji z titulku: děkuji, hodně.<br />
Jsem starý (56), volejbal jsem vlastně nikdy nehrál - když tak z frajeřiny před holkama, a to vždy skončilo vymknutýma palcama. Normální fanda. Ale viděl jsem zatím každý Váš-náš zápas na MS a po dnešní parádní výhře nad Venezuelou se těším dál. &quot;Líbíte&quot; se mi Vy i hráči &quot;z obrazovky&quot; a teď po přečtení několika Vašich příspěvků na Vašem webu určitě ještě víc. A přestože nejsem žádný volejbalový odborník, hodně mi Vaše působení u týmu, Váš rovný přístup a názory dává - normálně lidsky, člověčensky. Nejsem ani žádný diskutér na netu, jsem líný a pohodlný a komentář k článku snad přidávám poprve v životě, ale cosi &quot;z Vás&quot; mi prostě nedalo. Znova se opakuju, děkuji a hodně štěstí ke všemu, co děláte.<br />
Zdraví Josef BenešCitace

Michal (18.06.2007 (11:34:45))

Dík Dík za hloubkový rozbor problému reprezentování ve volejbale. Je to vystihující až mrazí....<br />
Fandím Vaší práci . Jen tak dále.Citace