Kluci reprezentanti (Stadion 1975/36)

  • Published in
  • Hits: 3914

I já na nějakou dobu opustím téma, které poslední měsíc bylo přetřásáno ze všech stran jak v článcích, tak i v bohaté diskusi. Začalo to vcelku nevinným článkem nazvaným „Mentální převaha“, aby se stal společným pojítkem většiny následujících článků po celý měsíc. A i přes místy vášnivé diskuse se samozřejmě nikdo nedostal k tomu, jak tuto „mentální převahu“ získat. I když jsem nazval poslední článek „Touha je základ..“ a mělo by po základu něco následovat, tak zatím to nechám chvíli „uležet“. Trénuji volejbalovou reprezentaci kadetů. To nyní obsahuje víkend co víkend společný sraz ve Žďáře n.S., jehož vrcholem je potom v neděli mistrovský dvojzápas juniorské extraligy. Takže během týdne škola a pro nás trenéry zaměstnání. A na víkend soustředění. Zatím to zvládáme všichni dobře, i když únava již hraje dost velkou roli. Je to bez sebemenší přestávky. Nikdo si nestěžuje, všichni se na srazy těší. O tom, jaký to má přínos napíšu určitě v některých dalších článcích.

I já na nějakou dobu opustím téma, které poslední měsíc bylo přetřásáno ze všech stran jak v článcích, tak i v bohaté diskusi. Začalo to vcelku nevinným článkem nazvaným „Mentální převaha“, aby se stal společným pojítkem většiny následujících článků po celý měsíc. A i přes místy vášnivé diskuse se samozřejmě nikdo nedostal k tomu, jak tuto „mentální převahu“ získat. I když jsem nazval poslední článek „Touha je základ..“ a mělo by po základu něco následovat, tak zatím to nechám chvíli „uležet“. Trénuji volejbalovou reprezentaci kadetů. To nyní obsahuje víkend co víkend společný sraz ve Žďáře n.S., jehož vrcholem je potom v neděli mistrovský dvojzápas juniorské extraligy. Takže během týdne škola a pro nás trenéry zaměstnání. A na víkend soustředění. Zatím to zvládáme všichni dobře, i když únava již hraje dost velkou roli. Je to bez sebemenší přestávky. Nikdo si nestěžuje, všichni se na srazy těší. O tom, jaký to má přínos napíšu určitě v některých dalších článcích. Ve volnu jsem se probíral starými časopisy a samozřejmě hlavním sportovním časopisem byl Stadion. To byl časopis se sportovní tématikou, který vycházel každý týden. Začal v roce 1953 a končil začátkem 90. let. Nyní vychází přerušovaně zhruba jednou za měsíc. Další významným týdeníkem se sportovní tématikou byl slovenský „Štart“. Mimochodem i tehdy byly oba časopisy velice skoupé na články s volejbalovou tématikou. V roce 1975 v čísle 36 vyšla dvoustránková reportáž o volejbalových juniorech. Jednalo se hráče narozené v roce 1955 a 1956 (volejbalové chlapecké reprezentace se tvoří vždy podle lichých ročníků narození, letos kadeti jsou narozeni 1991 a mladší). Redaktor Miloš Kratochvíl se tam ptá hráčů na jejich zájem reprezentovat. Pro zajímavost vyjímám odpověď jednoho hráče, jaké měl pocity, když dostal první pozvánku v 16 letech: „Nevěděl jsem, jestli to lejstro mám pořád nosit kapse, abych ho mohl nenápadně všem kamarádům ukázat, nebo jestli ho nemám doma schovat, dokud není zmačkané. Pamatuji, že jsem si mockrát za sebou četl a snažil jsem se představit si, co to je být reprezentant, tedy hrát za tolik lidí. Bylo mi šestnáct a tak jsem si představoval, že budu hrát za všechny holky, co se mi líbí, za našeho matikáře, co mi pořád nadával, že z toho volejbalu nic mít nebudu a chtěl mě nechat propadnout. Měl jsem pocit, že už teď mě matikář nemůže nechat rupnout jen tak, když jsem reprezentant. A pak z toho na mne padla hrůza. Měl jsem dojem, že nemám švih v ruce, že nemám sílu, že neumím vyskočit a začal jsem dělat kliky, dřepy, skákal jsem doma v pokoji a trnul jsem strachy, aby mě hned zase ze soustředění neposlali domů, protože neumím všechno, co má reprezentant umět. A když jsme na soustředění přijeli, rozdali nám dresy se lvíčkem a my jsme s jedním kamarádem vyběhli o poledním klidu za tělocvičnu a tam jsme se v nich fotografovali. Já na všech fotkách z tý doby vypadám nemožně. Chmýří pod nosem, střapatá kštice. Radši se na ně nedívám nebo je ničím. Ale tuhle mám schovanou.“ Jiný pokračuje: „První soustředění pro mne bylo dost namáhavé. Trénujeme dvakrát denně dvě a půl hodiny a u nás jsou tréninky jen třikrát týdně. První večery na soustředění jsem byl dost unavený. Poprvé mi tréma přímo lámala nohy. Tak moc jsem si přál v družstvu zůstat, až jsem z toho byl ztuhlý, hrál jsem špatně. S trémou se tu potýká snad každý. Ale přece mi to soustředění strašně pomohlo. Do patnácti let jsem hrál fotbal a táta nesouhlasil s tím, že jsem začal s volejbalem. Když mě ale pozvali do reprezentace, tak se změnil. Měl velikou radost začal mi fandit. Letos byl rád, stejně jako já, že mě trenér Dušan Melíšek znovu do výběru pozval.“ O trenéru Melíškovi již byl jednou článek v souvislosti s jeho působením u mužské reprezentace, kterou převzal od trenéra Pavla Schenka po olympijských hrách v Moskvě a u reprezentace působil do roku 1983. V roce 1975 působil jako trenér juniorů. „Dělat s mladými je ta nejvděčnější práce. V dospělém věku jsou hráči spokojeni s tím, co dovedou, jejich ctižádost klesá. U juniorů, kteří dostávají první reprezentační příležitost, je většinou ctižádost obrovská. Vždycky se chtějí přiučit, stoprocentně věří trenérovi. Je dobře, že se u nás podařila prosadit koncepce čtyřletých období u mládežnických družstev. Jeden trenér převezme družstvo šestnáctiletých a dělá s nimi až do dvaceti, kdy reprezentují na mistrovství Evropy. Doposud se zde vystřídalo asi třicet hráčů. Většina odešla proto, že se objevili jiní, lepší hráči. Ve věku kolem osmnácti ještě není výkonnost ustálena, je to věk hráčského dospívání. Ne každý dobrý dorostenec vyroste v dobrého hráče. Jen několik hráčů neuspělo proto, že jim očividně chyběla tréninková píle. Ale to byly vyjímky. S morálkou vůbec nemám u družstva potíže. Od roku 1972, kdy jsem družstvo převzal, jsem vyřadil jen jednoho hráče pro porušování životosprávy a přetahování večerek. Reprezentant je pro ně velké slovo.“ Z odstupem více jak třiceti let a pokud si odmyslím určitou novinářskou nadsazenost a libování si ve velkých slovech, mohu srovnávat přístup tehdy a teď. A nemyslím, že by reprezentant roku 1975 se výrazně lišil od reprezentanta roku 2008. Samozřejmě je hodně jiných zájmů, než bylo tehdy, a mnohem častěji se vyskytují hráči, kterým reprezentace nic neříká. Oni byli i tehdy. Jen se o tom tolik nepsalo. Ale ti hráči, kteří se do národního družstva dostanou, tak ti se také předváději před zrcadly v reprezentačních dresech (lvíčka nahradila alespoň česká vlajka, což bych řekl, že je i škoda), také se vytahují před kýmkoliv, také jsou rádi, že se na ně chodí dívat příbuzní nebo i docela neznámí lidé. Vše se pochopitelně opakuje, protože to se sebou přináší tenagerovský věk. A souhlasím s trenérem Melíškem, že v tomto věku se dá s hráči hrozně moc udělat. Nejmenoval jsem žádné hráče, nejmenoval je ani redaktor článku. Na závěr však nějaká jména uvedl. „Je jim devatenáct nebo dvacet let a přivezli letos z mistrovství Evropy stříbrnou medaili. Čtyři z nich již minulou zimu oblékali extraligový dres a měli místo v základní šestce. Lébl se Šmídem v pražské Slavii VŠ, Pitner ve Škodě České Budějovice a Novotný v ČH Bratislava. Ostatní hrají národní ligu." Tehdy všichni čtyři jmenovaní to dotáhli hodně daleko, všichni reprezentovali i v mužích, dostali se na olympijské hry, Jozef Novotný byl několikrát volejbalistou roku, Antonín Lébl je současným předsedou ČVS. V některých dalších článcích bych chtěl vůbec uvést osudy bývalých juniorských reprezentantů, jak si vedli dále, kdo a kdy se dostal do reprezentace dospělých. Alespoň doufám, že to dám dohromady jak u českých, tak i u zahraničních reprezentantů. Vůbec zařazování mladých hráčů na soupisky dospělých reprezentací je velice zajímavé a co vím, tak naše reprezentace v tom drží čelní místo. Ale to až někdy příště. Nyní bych ještě závěrem se vrátil k článku Miloše Kratochvíla: „Mají možná někde doma schovanou pozvánku na první soustředění, pamatují si datum, kdy se z nich obyčejných kluků, stali reprezentanti. Mají možná někde pečlivě uloženou první fotku v reprezentačním dresu a nedali by jí ani té nejkrásnější holce. Jsou ochotni přísahat, že není nic většího než být reprezentantem a není možné, aby někdo v dresu se lvíčkem hrál jen půlkou srdce. Dobří reprezentanti budou jenom z těch, v kterých klukovská upřímnost zůstane pro celý život. Z těch, co jim vždy zrychlí tep a začnou dělat kliky a dřepy, když dostanou domů pozvánku: Dostavte se tohoatoho na soustředění reprezentace.“


Velké Meziříčí, 5.11.2008 Petr Juda