Máte v žilách krev nebo vodu?

  • Published in Volejbal můj osud
  • Hits: 1803

Parisi rozpačitostJako trenér jsem nikdy nehlídal hráčům večerku a nekontroloval, jestli si dali pivo nebo sklenku vína navíc. Bylo mi i vyčítáno, že jsem hráčům nechával přílišnou svobodu, ale já jsem jakoukoliv kontrolu dodržování režimu pokládal za nedůstojnou, a především mám úplně jinou představu o tom, co je to vnitřní kázeň ...

 Moje představa o tom, co je vnitřní kázeň vychází ze základní psychologické teze, že motivace je vnitřní stav lidské bytosti. Kdo chce něčeho dosáhnout, musí být motivován, to znamená zaměřit své úsilí určitým směrem. Ve sportu je to špičkový výkon a vyhrávání. Považte, jak absurdní je hráče hlídat, kdy jde spát, nebo co si dal k pití, pokud má svoji vnitřní motivaci nastavenou správně a svůj život podřizuje sportovní kariéře.  A naopak tomu, který ji tak nastavenou nemá, nepomůže ani dodržování režimu. Moje celoživotní zkušenost je, že pokud má trenér něco hlídat, pak jsou to právě vnitřní motivy hráče k činnosti, ne dodržování večerky. 

Proč o tom píšu? Sportu znalý člověk tuší, volejbalista ví. Český ženský nároďák opět nevybočil z trendu posledních dvaceti let. Umístění 9. – 12. na ME sice zhruba odpovídá dlouhodobé pozici našeho ženského volejbalu v Evropě, vybočil z něj pouze trenér Šiller v roce 2011 osmým místem, ale tentokrát jsem čekal víc. Především proto, že italský trenér Parisi odvedl za čtyři roky kus dobré práce, zvedl týmovou kulturu režimu národního družstva a lecčemu naučil i nás ve vedení svazu svým neustálým tlakem na detail. A tak je to už třetí trenér z nejvyšší „mezinárodní trenérské ligy“ (předtím Argentinec Velasco a Francouz Tillie), kteří si na českém prostředí vylámali zuby. Jaký paradox: Carlo Parisi má za sebou nejlepší klubovou sezónu ve své kariéře – 2. místo v Champions League – a zakončil ji takto neslavně na právě uplynulém Mistrovství Evropy.  

Stavovská čest mi velí konstatovat, že píšu o svazu, do jehož čela jsem byl zvolen. Rovněž dobře vím, že první „na tapetě“ je trenér a hned po něm já, poněvadž jsem ho vybral. Čili přijímání podílu zodpovědnosti není mým problémem.  Dokonce i když mnou vedené družstvo v roce 2001 obsadilo 4. místo na ME, analyzoval jsem nedostatky, protože jediným kdo není povinen uznávat chyby je vítěz. „Vítěz slaví, ostatní vysvětlují“. Na druhé straně by mi nevadilo, kdybych se býval dověděl, že naše hráčky strávily noc v baru (jako kluci z mého družstva v roce 2001), pokud bych měl stejně dobrý dojem z jejich chování na hřišti, jako jsem měl z tehdejší „divoké party“. Kubala mi tehdy před akcí dokonce řekl „nemám tě rád“, jelikož jsem ho před šampionátem málo stavěl, ale na ME prokázal, že má rád hru i konfrontaci. A o to jde především v naší profesi. Trenér Parisi při jednom přípravném zápasu hřímal na hráčky: „Máte v žilách krev nebo vodu?“. Chtěl jsem doufat, že jeho apel vybudí potřebnou míru vášně, ale ve skutečnosti vím, že motivace funguje jinak. Vnější motivace je jako „líbat ženu přes sklo“. V roce 1943 chlapík jménem Abraham Maslow pojmenoval pět stupňů hierarchie potřeb člověka. Od nejnižších – fyziologických (hlad, spánek, sex), přes potřeby jistoty, lásky a sounáležitosti až k potřebám vyšším jako jsou úcta a uznání a potřeba seberealizace. Základní myšlenkou je, že pokud nejsou uspokojeny potřeby nižší, nemohou být uspokojovány potřeby vyšší. Například když někoho bolí zub, nemůže si užít operu. Mám ovšem zkušenost, že kdo chce ve sportu mezinárodně uspět, musí mít  tu touhu naplňovat vyšší potřeby a situačně se dokázat zříci těch nižších. A tím jsem u jádra věci a zároveň na také tenkém ledu. Mám za to, že naplňování vyšších potřeb to u nás v Česku nevyhrává. Fyziologické potřeby a potřeba ekonomické jistoty mají stále větší sílu než potřeba seberealizace, kterou Maslow detailně popisoval jako realizaci svého osobnostního potenciálu a růstu, což  souvisí s onou vnitřní kázní. 

Vážím si dlouhodobého přístupu českých hráčů a hráček k reprezentaci, ale pokud chci být korektní k veřejnosti, pak bohužel musím přiznat, že naše holky tentokrát „chtěly málo“ a zvolání Parisiho o krvi a vodě v žilách bohužel nevyvrátily. Trenér Parisi má v sobě dostatek cti, že první slova do médií po prohře s Belgií byla: „přijímám veškerou zodpovědnost“ za výkon i výsledek. Mně osobně se omluvil, že nenaplnil naděje, které jsem do jeho působení vkládal. Mrzí nás to oba. Navzdory tomu bohužel nemám jiný závěr než mnohokrát v minulosti: „Máme na sebe všichni příliš nízké nároky a pak se divíme, že nedosahujeme očekávaných výsledků“. Hráči i týmy jsou naším obrazem, jedeme v tom všichni. Motivace je vnitřní stav vznikající z potřeby. Potřeba může vyplývat z nedostatku, který hledá naplnění, ale může vznikat i z postoje nebo citu. A jestliže je motivace nedostatečná, pak její koncový produkt – chování – mívá pro nás někdy hořkou příchuť..

Zdeněk Haník, září 2015