Učíme volejbal

  • Published in Motorické učení
  • Hits: 2936

Pohybové vzorce ve volejbalu
Systém otevřené kontroly pohybu

Volejbal je krásným sportem ve fázi mistrovského provedení. Nižší stádia jsou poznamenána následujícím rozporem: je vysoce „dovednostním“ sportem ve smyslu nároků na precizní provedení jednotlivých dovedností. V tom se podobá tenisu a poněkud liší od jiných týmových her. Tato sofistikovanost by měla řadit volejbal mezi sporty, které potřebují skleníkové podmínky (atletika, gymnastika, krasobruslení, golf). Co se týká požadavků na přesnost provedení, poměrně jasně definovanou a přísně dodržovanou techniku, by se těmto sportům skutečně přibližoval. Na druhé straně je tu ale neustále se měnící prostředí sportovní kolektivní hry.

Systém otevřené kontroly pohybu

Rychlé a výbušné pohybové úkony (náročné na sílu) jsou kontrolovány pomocí otevřeného systému s malou vědomou kontrolou (Schmidt). Ve volejbalové praxi to vypadá tak, že u koordinačně poměrně složitých pohybů je pohybový program (PP) schopen kontrolovat nejprve pouze krátkou řadu výkonů, například švih paží při útočném úderu. S pokračující tréninkovou praxí se program stává propracovanější a způsobilejší kontrolovat stále delší série chování, tedy například odraz do výskoku se zášvihem paží, nápřah a švih úderové paže. Výsledkem je závěrečná část útočného úderu, který spojený s rozběhem vytváří hotový základ jednoho pohybového programu. Ten je ukládán (skladován) do dlouhodobé paměti hráče a připraven k použití i v modifikacích (obměnách) vyhovujícím proměnlivým okolnostem hry. PP se jeví jako určující činitel, které svaly se mají kontrahovat, v jakém pořadí a jak má být jejich činnost načasována. Po náležité praxi je pohybový program schopen kontrolovat i poměrně náročné pohybové řetězce. To má za následek, že se pozornostní procesy hráče uvolňují pro řešení herních situací. V případě útočného úderu hráč nevěnuje pozornost odrazu či technice švihu paže, ale třeba hodnocení nahrávky, pohybu soupeřových blokařů a procesům vyššího řádu, jako je třeba strategie hry. Jestliže jsme hovořili o otevřeném a zavřeném systému kontroly, nelze je chápat jako protikladné jevy, nýbrž spolupracující systémy.

Činnost volejbalisty je aktivní i reaktivní[1]

Stará reflexní nauka předpokládá, že smyslové buňky a neurony nepromluví, dokud nejsou osloveny a že než jsou osloveny dostatečnou intenzitou upadají do pasivního mlčení. Podle tohoto názoru mají tak málo vlastního chování jako elektrický vypínač. Výzkumy však ukázaly, že nervová buňka je majitelkou vysoce diferencovaného vlastního chování. Dokonce na izolovaných neuritech lze ukázat, že týž element může být jak aktivní, tak reaktivní (Lorenz, 1993, str.106). Tento poznatek z oblasti etologie se jeví převoditelný na člověka a nás trenéry praktiky svádí neustále k interpretaci na volejbal. Velmi zjednodušeně to znamená, že kromě podnětů zvenčí produkuje hráč neustále podněty zevnitř a to od úrovně buněčné až po úroveň sociální. Hráč nám svým chováním neustále naznačuje, že si s ním nebudeme dělat, co chceme, a staví nám do cesty své biologické i sociální předurčení.

Ulož do dlouhodobé paměti:

Nervový systém se nerovná ani tak línému oslovi, kterého musíme udeřit nebo který se musí pokaždé sám kousnout do ocasu, než může udělat krok, jako spíše temperamentnímu koni, který potřebuje i uzdu i bič.

(Konrád Lorenz)

O vrozeném a naučeném pohybu[2]

Reflexy jsou pohybovým programem nebo CPG umožněny nebo inhibovány. PP jsou kritickou součástí tzv. konceptuálního modelu. Otevřený okruh poskytuje organizaci nebo vzorec, který mohou ZV procesy v případě nutnosti později modifikovat. Hlavní úlohy organizací založených na otevřeném okruhu:

  1. Definovat a vydávat příkazy určující
  2. Specifikovat a vyvolat předběžné posturální modifikace
  3. Modulací mnoha reflexních cest zajistit dosažení pohybového cíle (Schmidt)

Pokusíme se velice v krátkosti vysvětlit, co výše uvedené odborné řádky a odkazy pod čarou znamenají pro naší praxi. Hybný systém hráče jakoby sám věděl, jak realizovat různé pohyby, jednak má zásobu vlastních geneticky definovaných pohybů a jednak zřejmě rovněž geneticky ví, jak připravit tělo na provedení těch naučených pohybů jako je třeba aktivační poskok před vybíráním v poli. Ten dělá téměř každý hráč a zpravidla spontánně bez upozornění trenéra. Prostě organismus sám ví, že je to tak správně. Sousloví reflex reverzal phenomenon působí pro volejbalového trenéra až strašidelně, ale vystihuje podstatu výše řečeného, jedná se o fenomén převráceného reflexu, což znamená, že jakýsi centrální řídící generátor rozhodne, zda bude reflex aktivován či utlumen. Pro praxi to tedy znamená, že teorie naučených pohybových programů nám nestačí k vysvětlení některých důležitých aspektů pohybového chování volejbalisty. K největším omezením patří nedostatečné vysvětlování vzniku nových pohybů a způsobilosti produkovat proměnlivé pohybové vzorce, to znamená, prakticky všechny volejbalové pohyby v herním prostředí. A tak dospíváme k tzv. generalizovaným pohybovým programům.

[1] Doplnit populárním kontextem

[2] Posturální adjustace před činností (Schmidt)

V určitých situacích použije hybný systém kompenzace před pohybem, protože „ví“, které posturální modifikace budou brzy zapotřebí. Jsou důkazy o tom, že tyto předběžné posturální adjustace jsou skutečně součástí PP určitého pohybu.

Generátor centrálního vzorce, central pattern generator – CPG (Schmidt)

CPG je určitá zděděná centrální organizace, která je uložena v mozkovém kmenu nebo míše. Rozdíly mezi CPG a PP: PP zahrnuje naučené činnosti (kop,hod), CPG zahrnuje více geneticky definované činnosti (lokomoce).

Integrace centrálního a zpětnovazebního řízení (Schmidt)

Smyslová informace modifikuje centrální příkazy několika důležitými způsoby. Otázka?: jak a za jakých okolností interagují příkazy z PP a CPG se smyslovými informacemi s cílem definovat celkový pohybový vzorec (obr. 4.3). Reflexní činnosti jsou integrovány s pohybovou kontrolou (řízením) programovanou na základě otevřeného kruhu. Reflex reverzal phenomenon (fenomén převráceného reflexu). Popírá naše obvyklé konceptualizace reflexu, obvykle definovaného jako automatická stereotypní nevyhnutelná odpověď na daný podnět. Existuje domněnka, že CPG je zapojen do modulace reflexů, což vede k fenoménu převráceného reflexu: Logika je v tom, že CPG určuje, zda a kdy budou určité reflexní cesty aktivovány v činnosti. (obr. 4.6)

Akce a reakce v jednom (podle Konráda Lorenze)

Výše prezentovaný text souvisí s teorií již zmiňovaného K. Lorenze. U zvířat byla dokázána tzv. endogenní (vnitřní) produkce podnětů ve značně odlišných částech centrální nervové soustavy. U smyslových buněk, které byly dříve považovány za typické příklady elementů čekajících pasivně na podněty, bylo s jistotou prokázáno, že vesměs plodí impulzy nepřetržitě. Ať nastoupí byť i sebemenší podnět kdykoli, vždy působí modulaci vysílaných frekvencí. Všechny signály v tomto ohledu zkoumaných smyslových buněk jsou frekvenčními modulacemi. Již pro neuron, ba dokonce pro neurity oddělené od buněčného těla platí teze, že je jeho výkon je „akcí-a-reakcí-v-jednom“ (Lorenz, 1993,str. 107). Endogenní produkce podnětů a centrální koordinace jsou v centrální soustavě všudypřítomné (Lorenz, 1993, str. 110).

Vrozený spouštěcí mechanismus (AAM)

Na pudovém jednání se podílejí dva zásadně odlišné fyziologické mechanismy: vrozený spouštěcí mechanizmus (AAM), který zprostředkovává zvířeti „vrozené poznání“ biologicky relevantní situace v prostředí a fylogeneticky programovaný, dědičně koordinovaný pohyb, který uveden do chodu skrze AAM, ovládá tuto situaci vrozenou dovedností. Se vzrůstajícím poznáním fyziologické povahy dědičně koordinovaných pohybů vychází najevo nutnost považovat aparát, který působí spuštění (re)akce, přesněji řečeno odbrzdění, za mechanizmus zvláštního druhu (Lorenz, 1993, str.111). Určité podnětové vzory, musí nutně, dřív než začnou ovlivňovat eferentní motorický systém, procházet vysoce diferencovaným filtračním aparátem. Ve většině případů působí podle okamžitého stavu systému a to jednak tak, že stupňují pohotovost, podruhé přímo jako spouštěč (Lorenz, 1993, str.127...).