Kadeřábek XIV

  • Published in Michal Němec
  • Hits: 934

„Poslyš atlete, nechceš si se mnou zahrát debla?“, řekl medový mezosoprán a Franta byl na okamžik přesvědčen, že se mu všechno jen zdá. „To přece nemůže bejt pravda, dyť je to Blanka Prachovská...!“  Dvě hodiny už tam blbnul s míčem jako že je taky trochu volejbalista a nic, dokonce se i zeptal jestli by ho nevzali, ale že prej jich je dost (blbečkové nafoukaný) a pak se na plovárně objeví nejlepší hráčka v republice a jeho „mlaďase“ chce k sobě na hřiště. Frantovi se samou radostí chtělo křičet a skákat, uchopil ruku budoucí spoluhráčky, prudce s ní zacvičil a šťastně řekl „Rád! Já sem Franta Kadeřábek“. Sebevědomí soupeři zjevně netušili co se na ně valí a po troše váhání (vždyť je to přece ženská) navrhli hrát o dva „Procházky“. Měli nataženou chlapskou síť, ale zkušená reprezentantka si toho snad ani nevšimla. Zvedala téměř všechno a s filigránskou přesnosti posílala míče právě tam, kde je soupeř ani ve snu nečekal. Nahrávky házela vysoko nad pásku, kde zase bez problémů kraloval její skoro dvoumetrový spoluhráč. „Obkroč si ten bagr, nehraješ tenis! Zastav se! Ruce proti míči!“ buzerovala Frantu a ten šťasten, že se může zavděčit, poslouchal na slovo. Hrál o život - běhal, padal, skákal, i k tomu bagru se už stavěl lépe a na sítí to mydlil hlava nehlava, jakoby chtěl protivníky ztrestat za to, že ho před tím nechtěli.

„Poslyš atlete, nechceš si se mnou zahrát debla?“, řekl medový mezosoprán a Franta byl na okamžik přesvědčen, že se mu všechno jen zdá. „To přece nemůže bejt pravda, dyť je to Blanka Prachovská...!“  Dvě hodiny už tam blbnul s míčem jako že je taky trochu volejbalista a nic, dokonce se i zeptal jestli by ho nevzali, ale že prej jich je dost (blbečkové nafoukaný) a pak se na plovárně objeví nejlepší hráčka v republice a jeho „mlaďase“ chce k sobě na hřiště. Frantovi se samou radostí chtělo křičet a skákat, uchopil ruku budoucí spoluhráčky, prudce s ní zacvičil a šťastně řekl „Rád! Já sem Franta Kadeřábek“. Sebevědomí soupeři zjevně netušili co se na ně valí a po troše váhání (vždyť je to přece ženská) navrhli hrát o dva „Procházky“. Měli nataženou chlapskou síť, ale zkušená reprezentantka si toho snad ani nevšimla. Zvedala téměř všechno a s filigránskou přesnosti posílala míče právě tam, kde je soupeř ani ve snu nečekal. Nahrávky házela vysoko nad pásku, kde zase bez problémů kraloval její skoro dvoumetrový spoluhráč. „Obkroč si ten bagr, nehraješ tenis! Zastav se! Ruce proti míči!“ buzerovala Frantu a ten šťasten, že se může zavděčit, poslouchal na slovo. Hrál o život - běhal, padal, skákal, i k tomu bagru se už stavěl lépe a na sítí to mydlil hlava nehlava, jakoby chtěl protivníky ztrestat za to, že ho před tím nechtěli. První set skončil, jak musel, v druhém exhibice smíšeného páru pokračovala. Pánská dvojice dělala, co mohla, ale stačila jen na nějakou tu ztrátu a pár bodíků. Nula dva, rychle a spolehlivě. Franta zaryčel hlasem divokého tura a Blanka se mu s vítězným výskotem vrhla kolem krku. Vždyť jako vždy šlo o všechno, neboť „srdcaři“ to tak prostě mají. Zatímco poražení šli shánět „Procházky“, vítězná dvojka si dala pivo a spokojeně klábosila o ničem. Byl to krásný a šťastný den. Pak si vzali každý svou výhru, Blanka měkce přitiskla rty na Frantova ústa a tím zázračný příběh skončil. Vlastně ne tak úplně. Když se v noci Franta místo spaní neklidně převaloval, někdy kolem druhé hodin došel k závěru, že je asi zamilovaný.

„Maminko, takový kdyby jednou byly ty naše holky.“. Pan Kadeřábek na chvíli odložil noviny a dolil si pivo. „Jaký? zeptala se jeho žena aniž zvedla hlavu od pletení.„ Jako ona...“. „Kdo tatínku?“, „No Blanka... Prachovská. Skvělá hráčka... Víš, ona na tom hřišti byla taková... taková...“, „Jaká tatínku?“, nerušeně kmitala jehlicemi paní Kadeřábková. „Taková úplně jiná..., to bys ji zkrátka musela vidět.“. Ale poslední slova pan Kadeřábek už jen tak zadrmolil, protože se opět ponořil hluboko do vzpomínek.

„A to je prosím nejvyšší soutěž!“, sděloval svému okolí nakřáplý ženský baryton. „No podívej... podívej se na ně! Ta nahrávačka... Dyť vona neumí normál.! Nízký, krátký... a eště nalepený. Tedy já fakt zírám...“. Pan Kadeřábek vnímal celý ten komentář asi jako vzdálené bzučení mouchy. Jenže nepříznivé skóre pozvolna klopýtalo k hořkému závěru a z bzučení se víc a víc stávalo protivné dotírání, „Ježiš ty máš volšový nohy. Na co čumíš... Hraj hraj!“. Už se nemohl dočkat posledního písknutí. Tlačil ho zadek, bolely kolena a hlavně mu z těch řečí bylo trapně. Těšil se až vypadne. „Obkroč si ten míč, nehraješ tenis!“ neslo se halou a panu Kadeřábkovi zatrnulo, tohle přece dobře zná. „Tedy stálo to za prd“, vyhodnotil hlas utkání a byl konec. Rychle vstal a skutečně, o tři řady výš uviděl Blanku. „Taková holomajzna... do toho se musí dát srdíčko...!“, sdělovala právě všem kolem sebe. Pan Kadeřábek se už dříve doslechl, že se jí život nějak zašmodrchal, že je sama, ráda se napije a vlastně je tak trochu blázen. Ale tohle...! Zděšeně odcházel a hlavou mu, rychlostí splašeného koně, běžel dávný příběh. Když dopádil až k horečnatým nocím, kdy nemohl usnout, zatahala ho za rukáv něčí ruka „My už jsme se někde viděli, mladíku...“. Ano, byla to ona. O třicet let starší, s parukou na hlavě, velikými kruhy kolem stále ještě krásných hnědozelených očí a neklidnými prsty svírajícími odřenou kabelku. „Jó, já sem přece Franta Kadeřábek, hráli jsme spolu debla... tenkrát na plovárně...“. Nevěděl co by se ještě dalo říct, ale Blanka ho vysvobodila, „Dyť já přece vím... ty jsi ten atlet. Vyhráli jsme vizoura...“. Oba se zasněně odmlčeli a na tváři se jim vyloudil nepatrný, spiklenecký úsměv. „Víš, že jsem se tam do tebe trochu zamilovala... Byl si fakt pěknej chlap...“. Její hlas zjemněl a na chvíli jakoby omládla, dokonce i zkrásněla, „Čekala jsem, že třeba přijdeš...“. Vzápětí ale hrubě a bez varování kouzlo zrušila: „Nepozveš mě na skleničku, atlete...?“. Na její přání objednal  pivo a dvě vodky. V jedné z nich si pak „na setkání“ omočil rty a když viděl, že o něj ztratila jakýkoli další zájem spěšně se omluvil a odešel.

„Ani nevím, proč jsem tenkrát vlastně...“, prohlásil náhle pan Kadeřábek. „Co tenkrát?“ zeptala se jeho žena a soustředěně počítala oka na vznikajícím rukávu. „Ale nic...“, vzdychl a zavřel noviny. Paní Kadeřábková nenaléhala, odložila pletení a šla dělat večeři. „Obkroč si ten bagr, nehraješ tenis!“, zamumlal pan Kadeřábek, ale jakoby se při těch slovech konečně probral z nostalgie, vzal noviny a bodře zahlaholil: „Tady píšou o Klausovi. Prej tvrdí, že nám Pavlica kazí vkus... co tomu říkáš maminko?“, „No to tedy... my jsme zrovna minulý měsíc byli na jeho koncertu s Hradišťanem.“, řeka paní Kadeřábková ustaraně a začala nosit na stůl. Po jídle si jakoby nic vzala noviny a chvilku v nich listovala, až našla krátký článeček s titulkem „Ztráta pro český volejbal“. Bylo v něm: Krátce před nedožitými šedesátinami náhle zemřela na selháni srdce bývalá vynikající reprezentantka Blanka Prachovská...“ Paní Kadeřábková dál už nečetla, jen se významně usmála a pak opět vzala do rukou své pletení. „Víš tatínku, s tím Pavlicou je mi to divný“, řekla nahlas, „Jestli ti novináři zase něco nepopletli.“

Michal Němec, 25. března 2011