Kadeřábek XIII

  • Published in Michal Němec
  • Hits: 1076

Pan Kadeřábek se nevlídně mračil na zrcadlo a marně přemýšlel, v čem je vlastně chyba. Ještě jednou si postup v myšlenkách pozorně promítl a úplně pomalu, jakoby se vznášel ve vodě, opět zaútočil. Zatímco zrcadlo mlčelo, paní Kadeřábková stojící opodál, nesměle zaševelila: “To děláš moc hezky tatínku.“ „To je mi prd platný,“ informoval jí, a svému obrazu v zrcadle ukázal paroháče. „V čem je chyba..., v čem je, kurnik, ta chyba!“, vrčel pan Kadeřábek když opouštěl trenérskou šatnu. Začátek tréninku se zpozdil. Na odpoledne byla tělocvična pronajata jakémusi optimistickému spolku, který se radoval a dováděl téměř pět minut přes čas. Neklidný trenér se už nemohl dočkat až vypadnou a hlavně - až dojde na smečování. Jeho mozek s obsedantní vytrvalostí rozkládal a skládal útočný úder a tělo přitom bezděčně doprovázelo myšlenky náznakem jednotlivých pohybů. Rozparáděný guru optimistického spolku se při pohledu na podivně tančícího obra raději rychle vrátil na zem a dovádění ukončil. Byl nejvyšší čas protože přetížená hlava pana Kadeřábka se užuž chystala vybouchnout, juchající optimisty ztrestat, vyhodit a možná i vyhladit...

Pan Kadeřábek se nevlídně mračil na zrcadlo a marně přemýšlel, v čem je vlastně chyba. Ještě jednou si postup v myšlenkách pozorně promítl a úplně pomalu, jakoby se vznášel ve vodě, opět zaútočil. Zatímco zrcadlo mlčelo, paní Kadeřábková stojící opodál, nesměle zaševelila: “To děláš moc hezky tatínku.“ „To je mi prd platný,“ informoval jí, a svému obrazu v zrcadle ukázal paroháče. „V čem je chyba..., v čem je, kurnik, ta chyba!“, vrčel pan Kadeřábek když opouštěl trenérskou šatnu. Začátek tréninku se zpozdil. Na odpoledne byla tělocvična pronajata jakémusi optimistickému spolku, který se radoval a dováděl téměř pět minut přes čas. Neklidný trenér se už nemohl dočkat až vypadnou a hlavně - až dojde na smečování. Jeho mozek s obsedantní vytrvalostí rozkládal a skládal útočný úder a tělo přitom bezděčně doprovázelo myšlenky náznakem jednotlivých pohybů. Rozparáděný guru optimistického spolku se při pohledu na podivně tančícího obra raději rychle vrátil na zem a dovádění ukončil. Byl nejvyšší čas protože přetížená hlava pana Kadeřábka se užuž chystala vybouchnout, juchající optimisty ztrestat, vyhodit a možná i vyhladit...

Katka patřila k nejlepším. Šikovná, obratná, spolehlivá, pan Kadeřábek si nemohl vzpomenout, že by se jí někdy musel nějak zvlášť věnovat. Jednotlivé údery i činnosti zvládala bez problémů, stačilo vysvětlit, ukázat, připomenout... Až teď! Při nácviku útočného úderu sice dělala všechno dobře, ale když se to pak spojilo dohromady, tak to nějak nesedělo. U ostatních to bylo jednoduché: Miluška nezatahovala loket dozadu a pak rvala míč ramenem, Anča a Renda smečovaly pokrčenou rukou, Maruška před odrazem skoro nezapažovala, Eva se místo rozbíhání plížila, Karolína úder nedokončovala zápěstím, ale předloktím. Některá děvčata dělala víc chyb najednou a Lenka dělala špatně úplně všechno. Ale Katka...? Pan Kadeřábek sledoval jak smečuje a potichu to komentoval: „Levá, prává, zášvih, kolena, zase levá, odraz, loket, bič, plesk... Dobře!“. Ale nedalo se nic dělat, nebylo to dobře. Zatímco trénink vedla paní Kadeřábková, její muž si opět (po kolikáté už?) v duchu přehrával jak to má správně vypadat: Vykročení levou, zrychlení, pravá noha co nejdál, propnutí, ruce zadek dozadu, pravá noha přes patu ke špičce, ruce a zadek dopředu, levá dokrok, odraz, ruce nahoru, pravou skrčit loket dozadu, rotace trupu, loket rameno dopředu, ruka a zápěstí švih, natažení, zápěstí – bum. Celou akci viděl jakoby se odehrávala přímo před ním, ale nebylo to nic platné. Nějaký detail, jakási nepatrná drobnost mu stále unikala. Katka to prostě dělala blbě a on nevěděl, v čem to vězí. „Nic tatínku, však ty na to přijdeš“, konejšila ho paní Kadeřábková a poslala děvčata napít. Pan Kadeřábek převzal velení a během tréninku se mu podařilo na záhadu trochu pozapomenout. To ovšem rozhodně neznamenalo, že by jí vystrnadil z hlavy. Naopak, kromě pocitu trenérské zodpovědnosti a cti, mu nitro bolavě nahlodávala obava, že se snad dokonce bude muset někoho zeptat.

Večer se pan Kadeřábek, v nevalné náladě, přesunul do hospody. „Co je s tebou Franto, dej si facku ať se probudíš“, snažil se ho obveselit řezník Humhal, zatímco si objednával domácí sekanou a pivo. Ale s Frantou to ani nehnulo. Seděl a zamyšleně zíral skrz sklo půlitru někam daleko, asi do volejbalového ráje. Tam totiž trenéři všechno vědí, takže volejbalistky hrají krásné a dokonalé údery, jako vystřižené z metodické příručky Volejbal 1. „Do prdele!“, vykřikl hospodský Bednář a vzápětí se na podlaze rozprskl talíř i s domácí sekanou, hořčicí a kečupem. „To už sis tu tašku blbějc položit nemoh, viď Franto“, rozčiloval se hospodský. Z úst pana Kadeřábka ovšem vyšlo jen nepřítomné  „Promiň“. „Jo, promiň...! Mám u tebe aspoň čtyři panáky!“ mával hospodský Bednář hadrem na podlahu. „A dej levou nohu dopředu, ať to tady můžu trochu vykydat...!“, dokončil svou řeč a chystal se vyklopenou večeři uklidit. „Levou nohu dopředu!“, zařval náhle pan Kadeřábek až sebou hospodský leknutím trhnul. „Ty kluku zlatej...“, dodal rozjařeně, „To je vono, dyť ta holka má levou i pravou v jedný lajně!“. Hodil na stůl peníze, políbil zkoprnělého Bednáře na pleš, a s hořčicí, kečupem i rozšlápnutou sekanou na botě vyrazil k východu. „Maminko, maminko... Levou nohu dopředu!“, hlásil doma už ve dveřích a pak stisknul svou ženu v náručí až to zapraskalo. „Ale tatínku...“, zašveholila paní Kadeřábková „jak to myslíš?“. „No, když nedáš levou dopředějc...“ halasil pan Kadeřábek „tak se pak nemůžeš ani pořádně napřáhnout“. „Ano tatínku...“, odpověděla poněkud dezorientovaná paní Kadeřábková a láskyplně se ke svému muži přivinula. „Zkrátka, levá noha se nedostane před pravou..., „Ano, ano...“ špitla jeho žena něžně, „A pak...  pak je to prostě... blbě...“, dokončil pan Kadeřábek a vítězně se zasmál. Neklid byl pryč a on spokojený, šťastný a uvolněný, odsunul útočný úder až na samé dno své paměti. Nastal čas opět začít žít. Zamilovaně se podíval na svou ženu a pak jí objal ještě pevněji než před tím. „Ano..., ano..., ano...“, opakovala paní Kadeřábková pořád dokola.

Michal Němec, 12. únor 2011