Kadeřábek 19

Podrobnosti

Michal Němec,

19. Listopad 2011

Zobrazeno: 395

Stála na palci velmi tlusté nohy a druhou, stejně objemnou měla skoro za uchem. Pan Kadeřábek tomu nerozuměl. „Asi nějaký umění... Originál bude určitě pěkně mastnej“, říkal si. Odhadoval, že neměří víc jak 160 cm a přitom váží aspoň osmdesát kilo. Odulé tváře jí seděly přímo na ramenech a jen lehká vlnka tuku dávala tušit, že tam někde kdysi mohl být i krk. Pan Kadeřábek se musel zasmát, protože při pohledu na ní dostal chuť na ovar. Na chvíli se zasnil: „Mít tak ty prachy za který se takovýhle věci prodávaj...“, ale schéma lidské kostry, ke kterému se mezitím doploužil, ho opět vrátilo do přítomnosti. „Hlavně aby neměla nic zlomenýho, nebo přetrženýho. Taková blbá smůla...!“. Pan Kadeřábek byl rád, že se jim zranění vcelku vyhýbala, nicméně kdykoli viděl nohy hráček jak po sobě pod sítí šlapou, naskakovala mu z toho husí kůže.

Dokonce jim kvůli tomu začal při tréninku pískat přešlapy. Jen za tuhle sezónu viděl dva kotníky a dokonce i jedny zpřetrhané vazy v kolení. „Fuj...“, otřásl se a snažil se myšlenky nasměrovat jinam. „Kost patní, hlezení, nártní, klínová...“ začal se cvičně zkoušet, ale pak ho napadlo, proč vlastně jsou naučné obrázky takové jaksi „suché“, nezajímavé, bez šťávy? „Kdo si to pak má pamatovat? Třeba ta baletka, ta se zapomenout nedá“. Představil si její vykloubenou pózu, k tomu popisky jednotlivých kostí a nálada se mu zlepšila. Začal vymýšlet všelijaké zajímavé postoje a polohy, „Jak to, že na to ještě nikdo nepřišel?...“ Vzápětí si připomněl příběh studenta který měl popsat model kostry a začal svůj výklad slovy: „Smrt se skládá z těchto částí...“. Úplně viděl spadlou čelist zkoušejícího profesora a musel se nahlas zasmát „Ha ha ha...“, rozlehlo se místností. Ze dveří vyšla paní v bílém plášti a přísně se zeptala: „Je vám dobře?“. Pan Kadeřábek si protřel slzící oči „A... ano... samozřejmě“, řekl zahanbeně a nasadil vážný výraz. „Velmi dobře“, dodal pro jistotu. Paní odešla, ale s ní odešlo i „dobře“. Opět, už nejmíň po padesáté mu v hlavě naskočila celá ta nešťastná situace: Bál se doskoků pod sítí, ale nakonec to přišlo od jinud. Ema zazdila dva příjmy „Pavčo, pomoz jí... a Emi, ty se schovej!“ křikl. Jenže při dalším podání Ema zpanikařila a opět vyrazila po míči. Neštěstí bylo na světě. Pan Kadeřábek si celou situaci zpomaleně přehrával a trpěl. Levá noha Emy se zastavila přesně na místě kde právě došlapovala Pavlina pravačka. Vnitřní část chodidla dosedla na vyklenutý nárt a subtilní kotník se nekonečně dlouho deformoval a ohýbal až téměř do pravého úhlu a... „Chřup!!!“. „Au...“, pan Kadeřábek trpěl jak zvíře, „Do prdele...“, ulevil si rozčíleně. Paní v bílém opět vykoukla „Děje se něco?“. „Nic“, řekl bez úsměvu. „Nic se neděje“, bručel když odešla, „jen tady tvrdnu už dvě hodiny, bolí mě hlava, na osmdesáti kilový baletce znám každou čárku a kostru bych moh přednášet na medicíně. Stokrát sem přečet Geladrink Forte, Koňskou mast hřejivou, Desatero prevence křečových žil a Magnetické pásky Dr.Levina. Nic dalšího tu v čekárně není“. Otráveně krokoval žíhané linoleum a bylo mu líto Pavly, Emy i ostatních holek, prohraného zápasu a také sebe i všech pochroumaných kotníků a kolen... Dveře se opět otevřely, „Tak můžem...“, zaševelil dívčí hlas. Ze dveří tentokrát vyšla oberlená Pavla „ Čtyři dny úplnej klid a pak chodící sádra... na tři tejdny“, oznámila s unaveným úsměvem a bylo vidět, že už toho má plný kecky. Pan Kadeřábek Pavlu odvezl, předal jí vylekaným rodičům „To nic není“, povzbuzoval je i sebe, a pak šel do hospody. Měl vtíravý pocit, že se nějak provinil, že snad něco zanedbal, nebo udělal špatně, ale vlastně nevěděl co a bylo mu z toho nanic. „Prostě se to podělalo“, mrmlal a lámal do sebe Starou mysliveckou jakoby chtěl Pavlin kotník i s chodící sádrou utopit v lihu.

Paní Kadeřábková musela zápas dokoučovat sama a teď už dlouho netrpělivě vyhlížela svého muže. Když v zámku konečně zarachotil klíč šla ke dveřím a zúčastněně zašvitořila: „Tak co, tatínku... Bylo toho na tebe dneska moc, viď...?“. „To mi ještě scházelo“ pomyslel si pan Kadeřábek, nicméně se ovládl a důstojně prohlásil „Nesnáším tlustý baletky!“, pak škytnul. A protože měl pocit, že neřekl všechno, nenuceně navázal: „Smrt se skládá z kosti patní, hlezení, nártní...“. Tady opět škytnul, ale už se mu nepodařilo navázat. Sedl si proto ke stolu a usilovně přemýšlel. „Aha, tak takhle je to...“, vzdychla paní Kadeřábková a šla do kuchyně připravovat večeři. „Už to mám!“, ozvalo se z vedlejší místnosti radostně, „Každej den si najděte čas na pohybovou aktivitu, neseďte se zkříženýma nohama, udržujte optimální tělesnou hmotnost, dbejte...“ V té chvíli ovšem paní Kadeřábková zapnula mixér, takže se už nic víc nedozvěděla.

Michal Němec, 18. listopadu 2011