RAINER MARTENS: ÚSPĚŠNÝ TRENÉR (Recenze Petr Juda)

14. 12. 2008

Část I. Úplně první kapitola knihy se zabývá filozofií trenéra. Úspěch trenéra závisí mnohem více na přístupu k filozofii trénování, než na kterémkoliv dalším faktoru. Trénování je náročná profese, která nutí trenéry dělat obtížná rozhodnutí. Správná filozofie usnadňuje rozhodování. Nemá-li trenér dobrou životní filozofii, snadno podléhá vnějším tlakům a názorům. To jsou hlavní myšlenky první kapitoly. Sportovní filozofie má dva hlavní úkoly: prvním je rozvíjet sebevědomí a poznávat sám sebe a druhým je stanovit si tréninkové cíle. A právě cíle trenéra jsou obsahem druhé kapitoly. Za tři hlavní cíle považuje autor: trénovat tým, který vyhrává, pomáhat mladým lidem, aby se pro ně stal sport zábavou. A nakonec pomáhat sportovcům rozvíjet se fyzicky, psychicky i společensky. A právě společenské cíle by měly mít za úkol se zaměřit na harmonický rozvoj osobnosti sportovce na prvním místě a vítězství „až“ na místě druhém. Ovšem to neznamená, že vítězství nemá žádnou cenu. Naopak: touha vyhrát by měla být cílem každého sportovce a trenéra. Kapitola třetí se zabývá trenérským stylem. Jsou uvedeny tři trenérské styly: autoritativní styl: trenér – diktátor, submisivní styl: trenér – opatrovatel a nakonec kooperativní styl: trenér - učitel. Již podle označení je zřejmá preference kooperativního stylu a na mnoha příkladech jsou uvedeny jeho přednosti. Druhá část této kapitoly se zabývá týmovou kulturou a podílem trenéra na její tvorbě. Jedná se o snahu vytvořit takové prostředí, ve kterém by měl sportovec co nejlepší příležitost dosáhnout úspěchu (svého a tím i celého týmu). Čtvrtá kapitola je nazvána: Výchova sportovců. V minulosti byl rozvoj charakteru prvořadým úkolem rodiny a školy. A protože se tomu tak mnohdy neděje, ať jsou již příčiny jakékoliv, je role trenérů při budování charakteru zásadní. Trénink charakteru znamená seznamovat sportovce se správnými životními zásadami a poté jim pomoci tyto zásady správně uplatňovat. Trénink charakteru zahrnuje tři kroky, které jsou podobny krokům při rozvoji sportovních dovedností. Prvním je identifikace charakterových principů, což jsou takové morální hodnoty, které nám říkají, co bychom měli dělat. Respekt, odpovědnost, čestnost a občanská hrdost jsou hodnoty jedny z nejdůležitějších. Druhým krokem je výuka principů správného charakteru. A opět je zde zdůrazněna úloha trenéra při tvorbě týmové kultury. Jedná se o rozvoj společných pozitivních hodnot včetně morálních. Tyto hodnoty sjednocují tým. Úspěšní trenéři již vědí, že nejprve je třeba budovat tým a týmové prostředí, a teprve potom vyhrávat utkání. Budovat morální tým znamená dát hráčům opětný pilíř. Nakonec třetí krok se zabývá poskytováním příležitostí k učení a procvičování morálního jednání. Vytvářením rituálů a tradic předáváme naše etické hodnoty do budoucnosti dalším generacím. Tyto rituály jsou hodnotným způsobem, jak pomoci mladým hráčům procvičovat si správné morální chování. Pátá kapitola se zabývá problematikou trénování rozdílných typů sportovců. Trénování mladistvých je určitým dobrodružstvím, protože je tato etapa nejdynamičtějším obdobím lidského života. Následuje rozdělení dospívání do třech etap: rané, střední a pozdní adolescence. V každém tomto období jsou vyzdviženy nejdůležitější znaky jak tělesné, tak i psychické. Jsou zaznamenány rozdíly v dospívání, porovnává se dospívající sportovec s dospělým. Zmíněno je i o kulturních rozdílech. Kultura je termín, který používáme, abychom popsali ty sociální vlivy, které ovlivňují naše myšlenky, ideály a způsoby vzájemného soužití. To, jak reagujeme na současný svět, je většinou dáno okolím, ve kterém jsme vyrůstali a ve kterém žijeme. Závěr kapitoly se zabývá rozdělením postižených sportovců na smyslově, tělesně a mentálně postižené a jejich problémy se zapojením do sportu. Tím opouštíme první část knihy kde hlavním obsahem byla trenérská filozofie. Následuje část II, která má název: Principy chování. Kapitola číslo šest se celá věnuje komunikaci mezi trenéry a sportovci. Forem komunikace je několik. Jsou komunikace verbální a neverbální a mají složky emoční a obsahové. Cílem komunikace je vzájemné dorozumění osoby, která předává zprávu, s osobou, která zprávu přijímá. V kapitole jsou uvedeny rovněž problémy v komunikaci, jejich možné překonávání a odstraňování. Sedmá kapitola se zabývá problémy motivace. Ani ten nejtalentovanější sportovec není úspěšný, není-li dostatečně motivován. Sportovní psychologové zjistili, že dvě nejdůležitější potřeby sportovců jsou: zažít zábavu, která uspokojí potřebu stimulace a vzrušení, a být užitečný, což uspokojí potřebu stát se schopným a úspěšným. Dále je rozvedeno, jak motivovat sportovce zaměřením jejich pozornosti nikoliv na vítězství, ale na dosažení vlastních cílů. Sportovci jsou motivováni tím, že splní své potřeby a přání. Musí vidět a vnímat úspěch, který je podmíněn dosažením jejich vlastních cílů a nikoliv překonáním výkonů ostatních. Tím budou nastupovat do soutěže s menšími obavami z neúspěchu. Následuje kapitola osmá. Ta se zabývá vedením sportovců. To se týká hlavně discipliny. Disciplina může znamenat pro většinu sportovců negativní termín. Proto je potřeba zavést preventivní kázeňská opatření. V šesti krocích, od vytvoření týmové kultury (termín, který se vyskytuje v mnoha kapitolách) až po podporu sportovce ve správném chování. Vše je podrobně vysvětleno včetně příkladů. Dále se uvádí pojem negativní kázeň, která používá trest za provedení chyby. Trest je vnímán jako prostředek, který paradoxně vede k odporu proti tomu, kdo tresty nařizuje, tedy k trenérům. Trestání je  však jako kázeňský prostředek používán mnoha trenéry. Protože, alespoň krátkodobě, funguje. Trest zastaví destruktivní, násilné chování a je v extremních případech nutný. Nepřiměřené trestání však z dlouhodobého hlediska nepřináší nic než destrukci týmu. Výstižně to shrnula trenérka Jane  Nelsenová, která je zde citována: „Kde jsme přišli na tu bláznivou myšlenku že k tomu, abychom udělali lidi lepšími, je musíme nejprve přinutit, aby se cítili hůře? Lidé budou lepšími, pokud se budou i lépe cítit“.

Tím je ukončena část II a následuje část III, jejíž náplní jsou principy učení. Z naší literatury již téma známější. V kapitole devět se hovoří o herním přístupu k tréninku. Zpočátku jsou vysvětleny pojmy technické a taktické dovednosti. A kapitola pokračuje srovnáváním tradičního přístupu  k trénování formou drilu a netradičního, komplexního přístupu. Když sportovci pochopí taktiku, sami chtějí rozvíjet své technické dovednosti, aby byli schopni danou taktiku realizovat. Samozřejmě se autor přiklání ke komplexnímu přístupu, který podrobně vysvětluje: „Trénujte podobně jako hrajete, pak bude pravděpodobnější, že budete hrát způsobem, jakým trénujete!“ (strana 181). V žádném případě to však neznamená „hodit míč hráčům a nechat je hrát“. Kapitola deset se zabývá rozvojem technických dovedností. Zdůrazňuje se důležitost mentální přípravy, před vlastním nácvikem herní dovednosti a jejím zautomatizováním. Rozvíjení technických dovedností je rozděleno do čtyř kroků: 1.Představení technických dovedností. 2.Ukázka a vysvětlení technických dovedností. 3. Procvičování a 4. Oprava chyb. V jedenácté kapitole je popsán rozvoj taktických dovedností. Operuje se s pojmy: taktika (plán, jak získat výhodu a převahu v utkání), strategie (plán týmu na celou sezonu, nebo na sérii utkání) a herní plán (aplikace týmové strategie na určité konkrétní utkání). Základní podmínkou rozvoje taktických dovedností je mít smysl pro hru. Potom se vytváří tzv. taktický trojúhelník v jehož vrcholech jsou: taktické znalosti, přečtení herní situace a rozhodovací schopnosti. Všechny pojmy jsou podrobně rozvedeny. A jsme u dvanácté kapitoly a tou je plánování tréninku. Zabývá se dvěma oblastmi. Vytvořením tréninkového plánu na sezónu a přípravu tréninkového plánu na vlastní trénink. Aby plán na sezonu i na jednotlivé tréninky byl životaschopný, musí být splněno šest postupných kroků. Od zjištění úrovně dovedností hráčů, přes poznání charakterových vlastností sportovců, analýzu situace, stanovení priorit až po vybrání vhodných metod učení a konečné naplánování tréninků. A opět podrobné vysvětlení jednotlivých kroků. Část IV se celá věnuje principům kondičního tréninku. V kapitole třináct je popsáno fungování lidského těla hlavně z fyziologického hlediska. To je obecně známé, zde je vše vysvětleno s názornými obrázky trochu specificky, ale naprosto srozumitelně. Trénink energetických systémů je obsahem kapitoly čtrnáct. Z fyziologického hlediska jsou hlavními dva systémy. Anaerobní a aerobní. Je zde popisován energetický systém i s vytvářením nežádoucích metabolitů v podobě např. laktátu, který „okyseluje“ organismus. Tyto systémy působí na dva druhy svalových vláken: rychlá (ta jsou rozdělena ještě do dvou skupin) a pomalá. V názorných tabulkách jsou vyjádřeny energické požadavky na ten, který sport. Samozřejmě, že není opomenut trénink a rozvoj jednotlivých systémů a jeho nezbytného testování. Patnáctá kapitola definuje svalovou zdatnost. Zabývá se vlastním svalem, jeho fyziologií a jednotlivými typy tréninku. Neopomenuta nezůstala vytrvalost a rychlosti. V principech je nastíněn také silový trénink v posilovnách a základy plyometrie. Výživou sportovců se zabývá kapitola šestnáctá. Problematika správné výživy je ještě dost podceňována hlavně v kolektivních sportech. Jsou zde uvedeny základní složky výživy. Jsou to: cukry, bílkoviny, tuky, vitaminy, minerály a voda. A opět je zde zdůrazněna role trenéra, jehož znalosti o zásadách správné výživy pomáhá sportovcům: konzumovat potravu potřebnou pro zlepšení výkonnosti, zkrátit zotavovací fázi po namáhavém tréninku, regulovat tělesnou váhu a množství tuku a nakonec pomáhá sportovcům zlepšit jejich zdraví nejenom po dobu jejich sportování, ale i po celý zbytek života. V kapitole je uvedeno složení potravin, co by sportovec měl jíst před tréninkem nebo zápasem a po skončení své aktivity. Přehledně je zpracována část o dalším doplňcích stravy jako jsou minerály, stopové prvky, ale také se zabývá chondroprotektivy (preparáty chránící chrupavky kloubů) a i kreatinem. Vodní bilance, pitný režim jsou obsahem další části této kapitoly. Závěr kapitoly se přehledně zabývá poruchami energetické bilance a jejich napravení. Potřebné znalosti o návykových látkách poskytuje kapitola sedmnáct. Jsou zde uvedeny nejčastěji užívané návykové látky a jejich účinky jako jsou: alkohol, marihuana, kokain, antidepresiva, halucinogenní látky, těkavé látky, narkotika, tabák. Látky nelegálně zvyšující sportovní výkon ihned následují: anabolické steroidy, diuretika, hormony bílkovinné povahy, stimulující látky. Jsou zde popsány jejich účinky na organismus a jaký mohou mít vliv na výkon i na zdraví. Samozřejmě, že žádná z těchto látek není autorem doporučována k užívání. Uvádí zde i právní systém v USA a právní důsledky užívání těchto látek. Zdůrazněna je i role trenéra v prevenci užívání návykových látek. A jeho role, co dělat a jak postupovat, pokud sportovec již nějaké návykové látky užívá, což je hlavně u alkoholu a kouření, ale i u užívání marihuany a event. dopingových prostředků. Tím končí tato část knihy a následuje poslední část V – Manažerské principy. I ta je rozdělena do jednotlivých kapitol. Osmnáctá kapitola probírá manažerské dovednosti trenéra při řízení týmu. Ty jsou: řízení, vytváření a kontrola týmových pravidel, dále řízení toku informací, personální řízení, finanční a nakonec řízení tréninku a soutěží. Všechny tyto dovednosti jsou názorně zobrazeny v přehledné tabulce, kde je stručně a jasně popsána činnost před, během a po sezóně. Zabývá se také činností a povinnostmi kapitána družstva a tréninkovým deníkem sportovce. V devatenácté kapitole se autor zabývá mezilidskými vztahy a jejich řízením z pozice trenéra. Aby se z trenéra stal trenér s pozitivním vlivem musí postupně splnit několik kroků: poznat sám sebe, důvěřovat sobě, otevřít své nitro (sebeodhalit se), jednat vždy integrovaně a rozvíjet svou důvěryhodnost. Jak přistupovat ke konfliktům, jak je řešit se snaží nastínit další část této kapitoly. Zajímavé je přiřazení jednoho zvířete ke způsobu řešení konfliktů. Trenér je může řešit jako želva, žralok, medvídek, liška nebo sova. V závěru kapitoly jsou nastíněny vzájemné vztahy mezi jednotlivými trenéry, mezi trenéry a  ostatními funkcionáři a rodiči hráčů. Závěrečná dvacátá kapitola uvádí rizikové faktory ve sportu z hlediska práva a zákonů. Na závěr. Kniha zevrubně dává návod všem trenérům, co všechno je důležité a nutné vědět, aby se mohl adept trenérství trenérem skutečně stát. Stojí za to ji jednak přečíst a jednak se k ní vracet. Myslím, že hlavně úvodní kapitoly v prvních dvou částech mohou být velkou neznámou pro mnoho trenérů a určitě po přečtení objeví mnoho inspirativního pro další své rozvíjení. Nevím, jestli by tato kniha měla být svázána v kožených deskách. Vzhledem k tomu, že by se trenéři měli k ní časti vracet a obyčejné tvrzené papírové desky brožovaného formátu se rychle poškodí a kůže je odolný materiál, tak je to na zvážení. A i když se nemusí se vším souhlasit zvláště v částech o učení nebo kondici, určitě patří k tomu nejlepšímu, co bylo u nás vydáno.

Autor: Petr Juda | Počet zobrazení: 1261