Utrpení mladého přihrávače (sci-fi)

06. 12. 2009

„Těžko na cvičišti – lehko na bojišti,“ prohlásil nový trenér a jednoho po druhém si nás prohlížel, jako by zkoumal, co to s námi udělalo, „před čtvrt tisíciletím to řekl váš slavný vojevůdce Alexandr Vasiljevič Suvorov.“ S námi to nedělalo nic, a tak jsme jen mlčky čekali, co přijde dál. „U nás jsme se z toho už dávno poučili, ale vy jste přijali za svůj jiný jeho výrok...,“ okamžik vyčkal a pak štítivě dodal, „lehko na cvičišti – těžko na bojišti.“ Měl jsem pocit, že je to nuda, ale tvářil jsem se neutrálně, protože člověk nikdy neví. „ Ale to se teď změní!“ zahřměl náhle a ukázal prstem někam nahoru, jako by chtěl naznačit, odkud vlastně přichází. „Mé metody jsou přímočaré a velmi účinné,“ dodal a se zalíbením přejel očima ovládací panel pod stěnou plnou monitorů. „Tam u nás jsme mnohem, mnohem dál, pánové,“ pokračoval samolibě,  „i proto hrajeme nejlepší volejbal.“ Svůj naučný monolog náhle ukončil, zapíchl ukazovák do vzduchu přesně tím směrem, kde jsem stál já, a oznamovacím tónem řekl: „Vy půjdete první.“Bylo tam horko a vlhko, po zádech mi začaly stékat čůrky potu. Protahoval jsem si svaly v jakémsi uzavřeném boxu a čekal, co bude dál. „Máte bolavé zuby, umřela vám babička, opustila vás přítelkyně a vyhodili vás ze školy,“ ozval se z neviditelných reproduktorů příjemně modulovaný ženský alt. Přišlo mi to k smíchu, ale při dvacátém opakování jsem začal být nervózní a cca po deseti minutách jsem se už spolehlivě cítil, jako bych měl bolavé zuby, umřela mi babička atd. a ještě mnohem hůř. „START,“ prohlásil náhle hlas a přede mnou se prudce rozletěly dveře. Konečně! Vyběhl jsem do prostorného tunelu, z jehož vysokého stropu padal hustý déšť. Bylo příjemné opustit to šílené místo, déšť mi ochlazoval rozpálenou hlavu a já zvědavě čekal, co bude dál. Mé štěstí však netrvalo dlouho. „RYCHLOST,“ řekl důvěrně známý hlas. Déšť se zastavil a zároveň z otvoru ve zdi vyběhla smečka divoce štěkajících psů. Prudce jsem přidal, ale nestačilo to, psi mě užuž doháněli, jeden z nich vztekle chňapal po lýtku, ještě jsem na několik metrů dokázal zrychlit, pak se mi zamotaly nohy a já bolestně dopadl na hrubou podlahu. Psi náhle zmizeli a mně se nekonečně ulevilo, vzápětí však cosi těžkého bolestivě zasáhlo mé rameno. „RYCHLOST REAKCE,“ ozval se nezúčastněně hlas. Vzduchem, bez jakéhokoli řádu létaly tříkilové medicinbaly. V následujících chvílích jsem se vyhnul asi dvaceti úderům a přibližně stejný počet odrazil rukama. Zbylé míče tvrdě dopadly na mé tělo i třeštící hlavu. Opustily mě síly a já klesl v očekávání dalších ran. Místo medicinbalů však přišel déšť se sněhem a ze stěn začal foukat ledový vítr. Nezbylo než se zvednout a pokračovat v běhu. „rychlost,“ ozvalo se ze vzduchu. Sám jsem byl překvapen, jak mě vyceněné zuby šílících psů motivují, dokonce myslím, že jsem prchal rychleji a než poprvé. Vyčerpán jsem padl a doufal, že štěkající bestie opět zmizí. Nezmizely, vrhly se na mě a zuřivě trhaly, po kůži mi stékalo lepkavé teplo, neměl jsem sílu se bránit. „Máte bolavé zuby, umřela vám babička, opustila vás přítelkyně a vyhodili vás ze školy,“ připomněl hlas. Hlavou se mi ještě mihlo oblíbené vojenské rčení: „Cítíš-li, že už nemůžeš, jsi přesně v polovině svých sil.“ Pak jsem omdlel. Probralo mě příjemné teplo, které vycházelo ze země, to se však ihned změnilo v žár a já zděšeně vyskočil. Psi byli pryč, ale z podlahy se stala nesnesitelně rozpálená plotna. „DYnamická síla DOLNÍCH KONČETIN,“ oznámil sametový alt vlídně a vysoko nade mnou se objevila hrazda. Vyskočil jsem, chybělo nejméně dvacet centimetrů. Z bot se mi začínalo kouřit, opět jsem vyskočil a pak znova a znova, cítil jsem, jak se mi na chodidlech škvaří kůže. Sebral jsem poslední zbytky energie a zoufale se odrazil, ale konečky prstů jen lehce škrtly o hrazdu, a tak jsem odevzdaně padl do rozpáleného pekla. Vzpamatovalo mě cvakání mých vlastních zubů. Bičován mrazivým větrem a sněhovou vánicí jsem se opět musel zvednout a klopýtat dál. Přede mnou se objevilo několik lidských siluet. Sláva! Doběhl jsem k šesti mužům oblečeným do rozhodcovských dresů, vánice utichla. „Psychická odolnost,“ zaševelil hlas. Dva rozhodčí začali pronikavě pískat a smát se mi do obličeje, zatímco ostatní do mě píchali praporkem. „Prosím...,“ žadonil jsem plačtivě, když jeden z nich vytáhl žlutou kartu a cpal mi jí do úst. Vědomí mě pomalu opouštělo a já se nořil do blaženého nevědomí. „rychlost.“ To mě okamžitě probudilo, zděšeně jsem vyrazil a trvalo několik vteřin, než mi došlo, že mě nic nehoní. Nikde žádný pes, déšť či medicinbal, podlaha vlídně drsná až neutrální. „PŘÍHRÁVKA BAGREM,“ ještě než mi došlo co hlas říká, strachy se mi rozbušilo srdce. Pak rychlostí dělové koule přilétl míč, sotva jsem stačil pohnou rukou. Míč se odrazil kamsi do strany, ze stropu sjel zlatý klikatý hádek a mnou projel elektrický výboj. Splašené srdce bralo útokem stěny hrudníku, ale vzduchem se už hrnulo další podání. Tentokrát naštěstí lehčí a tak jsem přihrál za dvě, elektrický výboj byl nepoměrně milosrdnější. Nikdy v životě jsem se tak intenzivně nesoustředil. Ještě několikrát jsem byl sešlehán různě intenzivními tenkými blesky a pak přišla přihrávka za jedna. Zlatý hádek zůstal ve stropě a já se vděčností rozplakal. Žádný míč už nepřiletěl a tak  jsem se vlekl k zamřížovaným dveřím, které se z ničeho nic nabídly na konci tunelu, byl jsem téměř šťastný. „ODVAHA,“ ozvalo se bez varování a od dveří mě oddělila víc než tři metry široká, bezedná propast. Bezmyšlenkovitě, zoufale odhodlán jsem se rozeběhl a skočil. Ticho a tma... K životu mě vrátily měkké doteky a jemná vůně levandule. Unavený, nicméně příjemně uvolněný jsem ležel na masážním stole a oddával se zkušeným rukám masérky. O kus dál stál nový trenér. „Někteří vaši kolegové skončili podstatně dřív, bude z vás dobrý volejbalista,“ pokyvoval spokojeně hlavou. „Ale ještě musíme hodně pracovat,“ dodal rychle, abych tomu snad neporozuměl špatně, „příště už to nebude tak jednoduché, přibudou další a další prvky...“ Náhle jsem si vše uvědomil a rychle si prohlédl ruce, tělo, nohy a hlavně chodidla, ale nic. Kůže natřená olejem byla vláčná, pružná, pevná, bez jediného škrábnutí, jediného kazu. Trenér mě pobaveně pozoroval. „Tam u nás už jsme mnohem mnohem dál...,“ usmál se a hlava mu při tom červeně světélkovala, stejně jako všem obyvatelů planety KNIP ze sluneční soustavy CIMaTIS v galaxii ETSIRH 18/9. 
V Praze, 4.12.2009, Michal Němec

Autor: Michal Němec | Počet zobrazení: 1113