Play, boy… (1. část)

01. 04. 2008

zde....Hra je fenomén, jehož význam není v řízení společnosti doceňován – ačkoliv, na druhé straně, je v různých ohledech využíván a zneužíván až nestydatě. Hra je běžně chápána jako forma zábavy. Spousta druhů her – od jarního cvrnkání kuliček do jamek až po sexuální průmysl masážních salonů, bordelů a utajovaných veřejných domů pro lepší lidi. Play, boy… Při jen trochu pozornějším pohledu se člověk neubrání dojmu, že v člověku je něco, co ho pohání, co ho nutí si hrát, co v něm probouzí vzrušení, které mu dělá dobře, vyvolává v něm pocit libosti – až do situací krajní agresivity manifestující se v demolování sedadel v hledištích fotbalových stadionů. Protože, buďme si toho vědomi, že agresivita a vandalství mají také své libido.
Historický přístup k fenoménu hry nás nenechává na pochybách, že hry nejsou žádný novodobý vynález. Jeho kořeny sahají před dobu historickou. Nedivme se – hry nejsou dokonce ani vynález čistě lidský. Kořeny fenoménu hry sahají do časů, které sdílel člověk na velmi rovnocenné úrovni se svými živočišnými bratranci a sestřenicemi. To společné se dá zařadit do přihrádky označené nápisem učení. Termín schola ludus, škola hrou není vynález Komenského, jakkoli to tak podle názoru českého kantora může vypadat. Školu hrou provozují mláďata nespočetných biologických druhů. Zvlášť výrazně je to patrno na mláďatech šelem, predátorů. Hrajíce si, učí se. Učíce se, hrají si. Potřeba hrát si je mláďatům vrozena formou jakéhosi syntetického, komplikovaného reflexu. Příroda zařídila, že jim dělá dobře hrát si. Zřejmě je to těší. A spolu s tím potěšením se zabíjí jednou ranou i druhá moucha – učí se chovat po způsobu dospělých, kteří musejí svůj hlad ukájet lovem a zabíjením uloveného. Učit se to je důležité, protože i druhá strana, strana lovené kořisti, se učí. Být nenápadní, ukrývat se, unikat útěkem.
Tady někde jsou i lidské kořeny fenoménu nazývaného hrou.
Pomineme-li věkovou kategorii mláďat, zdá se být lidský druh jediným, který vypreparoval hru z životní strategie jako samostatný, autonomní jev. Hra pro hru. Samozřejmě přitom hned jednoho napadá, že fenoménu hra pro hru může být využito a zneužito pro vydělávání peněz. Na lidské touze hrát či hrát si parazituje celý herní průmysl, od karet přes hrací automaty až po kasina – se všemi nešvary a zločiny, které se na lidskou touhu hrát nabalují, jako jsou drogy, prostituce, lichva, vydírání. V tom hraní pro hraní ovšem člověk tak úplně výjimečný není. Stačí představit si kočku, která si předtím než myšku zahryzne, s ní pohrává předstíráním, že jí dává svobodu. Zdali přitom prožívá pocity slasti z hraní taky ta myš, se sotva dá předpokládat.
Vrcholnou hrou, která zásadním způsobem vydělila druh Homo sapiens sapiens od ostatních tvorů, je věda a výzkum. I tohle je totiž hra, jakkoli její neoddělitelnou částí je každodenní dřina v laboratoři nebo terénní výzkum. Vědu jako hru hraje subjekt zvaný lidstvo s Přírodou nebo, chcete-li, se Stvořitelem. Cílem hry je odhalit tajemství, kterému říkáme poznání světa. Jeho vzniku, pochodů, které jsou podstatou existence, podstatou bytí včetně bytí člověka.
Poznat, samozřejmě jenom dílčí část tohoto tajemství, je zdrojem potěšení, zdrojem rozkoše. Ostatně, schopnost pochopit, jak ta která nás právě zajímající záležitost funguje, nemusí být jenom součástí poznání vědeckého. Zdrojem potěšení může být i přijít na kloub maličkosti. Třeba nefunkčnímu zapalování v autě.
Řekne-li se dnes hra, napadne člověka nejprve konotace hry sportovní, her olympijských, fotbalové či hokejové ligy, lehké atletiky, míčových her nejrůznějšího druhu. Včetně her jako jsou šachy. Tato skutečnost souvisí s tím, že výrobní technologie dneška jsou natolik produktivní, aby se objem volného času širokých populací razantně zvyšoval. A sport, především ve formě jeho pasivní konzumace, se stal standardní náplní tohoto volného času. Do hry byl tak vtažen i divák televize, posluchač rozhlasu a čtenář zadních stránek novin.
Lidská potřeba hry dostává tak možnost uplatnění, projevení se, vybouření až do únavy tělesné i duševní právě touto formou. Zásadní je přitom masovost tohoto uplatnění. Sport ve formě jeho pasivní konzumace se stal nesmírně významnou komponentou společenského života. Přitom pořád ještě jde o hru. Nesporně – i když některé komponenty hry jsou přitom potlačeny. Na sportovní hry navazují hry v jiné podobě. V podobě sázek a sázení na výsledky her. Na pořadí, na vítěze, na výsledné skóre. Hry ve hře. Tahle oblast společenského dění představuje dnes celý průmysl. Se všemi jeho patologiemi, podvody, dopingem, uplácením funkcionářů i aktivních hráčů. Fenomén hry prorůstá kdečím, srůstá s ledačím. Zpravidla ne k dobru věci.
Sportovní hry živí spoustu lidí, zabývajících se organizováním, řízením a plánováním náplně volného času. V rámci těchto činností se oddělil vrcholový sport (s jeho komponentou divácké konzumace) od sportu rekreačního, provozovaného se záměrem zadržovat chátrání lidských těl a myslí ohlodávaných neúprosným zubem času. V tom posledním se dostává dokonce do konfliktu žádoucí kladné prožívání potěšení s jistým stupněm donucování, bez kterého se běhání po parcích a ulicích neobejde.
Hra a hraní si jsou opravdu niternou lidskou potřebou. Připouštějí to i lidé hluboce nesportovní, jako byl Sir Winston Churchill (dávající přednost potěšení z kubánského doutníku a francouzského koňaku) – a taky já (před namáhavým sportováním preferující pohodlné ležení. Omlouvá mne snad to, že mi v důsledku lékařského zákroku zchromla noha).      
Mou profesí je biostatistika, biometrie. Její nezbytnou součástí jsou náhoda, nahodilost a pravděpodobnost... (ale o tom příště)

V Olomouci 21.3.2008        Stanislav Komenda

Autor: Stanislav Komenda | Počet zobrazení: 1841