autor článků:
Luboš Bednář

  • Zpravodajství ze soutěží
  • Naši hráči v zahraničí
  • Glosování událostí

autor článků:
Zdeněk Haník

  • Trenérské tipy
  • Aktuality z vrcholného volejbalu
  • Reakce
  • Trendy světového volejbalu

autoři článků:
Jiří Zach, Petr Juda, Radek Krpač

  • Trenérské tipy
  • Lékařské aspekty volejbalu
  • Tipy pro kondiční trénink
  • Překlady ze zahraniční literatury
  • Mentální trénink

autoři článků:
Pavel Plzák, Jaroslav Matěj,
Radek Častulík, Aleš Novák

autor článků:
Jakub Novotný

  • Volejbal očima hráče
  • Hráčské zkušenosti
  • Zajímavosti ze zahraničních lig

SO - Víkendová příloha
Zdeněk Merta
Jan Jiráň
Jiří Lípa
Ivo Dubš
Michal Palinek
Jiří Novák
Jaroslav Hřebík
Jaromír Bosák
Pavel Hartman
Jaromír Votík
Luděk Procházka

NE - Diskusní fórum
Přemysl Kubala
Zdeněk Haník
Michal Němec

strana: 1 | 2 | 3 |

Němec Michal

06. 06. 2010


Volejbalová škola pana Kadeřábka, Kapitola VI

Pan Kadeřábek se cítil krásně. Kolem hlavy mu kroužily blikající hvězdičky, na tmavomodré obloze létaly komety, andělský chór čarokrásně zpíval. Přesně tak si to pamatoval z jedné kreslené pohádky, kde na hlavního hrdinu spadl strop i s klavírem, a přesně tak to teď bylo ve skutečnosti. Na pana Kadeřábka ovšem nic nespadlo, naopak, on padl na zem a zlomek času  pobyl v blaženém nekonečnu. Vzápětí se ovšem zvedl a bloudícíma očima hledal své místo na hřišti. Když se za několik okamžiků definitivně vzpamatoval, vyloudil na tváři úsměv (jakože se nic neděje) a pokračoval ve hře. Jinak se mu ovšem utkání vydařilo. Samotné hraní volejbalu mu dělalo největší starost, ale pak zjistil, že to zase tak strašné nebude, protože kromě jednoho bývalého profesionála nikdo nad ostatní příliš nevyčníval. Pravda, byl nejstarší, ale pohyblivost nahradil předvídavostí a bojovností, a protože měl stále ještě dobré reakce, bez větších problému i přihrával. Na síti to sice ze začátku bylo všelijaké, ale když na konci prvního setu bývalého profesionála zablokoval, jeho sebevědomí se přifouklo tak, že začal pokládal jeden míč za druhým. Proč ovšem, po tolika letech, se sto třiceti kily živé váhy, z ničeho nic hodil  rybu to sám netušil . Prostě letěl míč a hop!... a už tam byla – krásně vysoká a skočená pěkně do dálky. Do smrti na to nezapomene. V hlavě mu ještě lehounce dozníval vesmír, ale zápas už naštěstí skončil a on byl  shledán „Schopným zapojit se jako hráč do volejbalového utkání“. Huráááááááá! … (Kresba: Kakalík)

Němec Michal

09. 05. 2010


Volejbalová škola pana Kadeřábka - Kapitola V

Když před osmi lety pan Kadeřábek přibral za společníka svého zetě nebyl si jist dělá-li dobře. A u toho také zůstalo zůstalo. Firmička Elektroinstalace Kadeřábek se totiž začala nafukovat a kynout a jeden nemohl vědět kam to vlastně povede. „Musíme se chovat tržně“ prohlašoval nový společník. Firma postupně nabrala čtyřicet zaměstnanců (takže jich bylo čtyřicet čtyři), přejmenovala se na Elektroinst KABrA (Kadeřábek – Brada) a měla dvě své vlastní kanceláře, ba dokonce i kamenný obchod měla. Pan Kadeřábek byl nenápadně ohleduplně a šetrně odstaven na vedlejší kolej a tam se v pohodlí a hojnosti těšil veškeré úctě otce zakladatele. „Nedělejte si starosti tatínku, my už to nějak uděláme“, říkával mu zeť. Poněkud nevytížený pan Kadeřábek náhle viditelně pookřál, jeho činorodý duch radostně opustil nehybné zdi kalendáře a s veškerým nasazením se vrhl na volejbal.  Poctivě studoval a stále více si uvědomoval jak náročný úkol na sebe bere.  Dobře věděl, že dětská hlavička je křehká, pružná i tvárná zároveň. Že mladému tělu jsou dány schopnosti, které časem odezní. Že na něm teď je aby to všechno dokázal včas podchytit, podpořit, rozvinout a zároveň nic nepokazit, nepokroutit, nezvorat. Bylo mu až úzko, když se dočetl, že špatné naučené pohyby (pardon - pohybové řetězce) jsou téměř neodstranitelné. „Brrr...“ otřásl se a dál pilně studoval. „Tatínku, měl by sis už jít lehnout“, říkala ustaraně  paní Kadeřábková. Ale bylo to marné (Archivní foto: Talent pana Kadeřábka byl zřejmý již od ranného věku.)

Němec Michal

11. 04. 2010


Volejbalová škola pana Kadeřábka, Kapitola IV

Paní Kadeřábková si dělala starosti. Její manžel se měnil před očima: nepil pivo ani kořalku, nechodil do hospody, když mu dala na stůl jeho oblíbené jehněčí na bílém víně se zadělávanými nočky, nevšiml si toho. Ani na fotbal už moc nekoukal. Na první pohled bylo zřejmé, že strádá a chřadne. „Už nejméně tři kila shodil“ posmrkávala paní Kadeřábková do telefonu a cítila, že se děje něco hrozného. Pan Kadeřábek zatím seděl ve svém křesle a byl vcelku klidný. Obklopen knihami, brožurami, skripty i časopisy pečlivě si dělal poznámky do velkého tlustého sešitu s nápisem Volejbal. Už dávno pochopil, že stát se trenérem není žádná sranda, ba je to velmi těžké (v jednu chvíli dokonce myslel že nemožné). Zvláště pak v malém městě, kde volejbalu trochu rozumí tak akorát učitel tělocviku Žlab, který je ovšem fotbalista, takže od něj se toho příliš pochytit nedá. Ano volejbalistou býval i předseda jejich sportovního oddílu, ale bolely ho kolena  tak se dal na pink-ponk a stal se okresním přeborníkem. Navíc mu předminulý rok bylo osmdesát , takže také nepoužitelný. Ano pan Kadeřábek věděl, že musí spoléhat jen na sebe. „Maminko, říká ti něco pojem zpětná vazba zeptal se z předstíraným nezájmem protože jako elektrikář si dokázal představit jen zpětnovazební smyčku elektrického obvodu. „To bude tatínku, jako když  třeba něco uděláš a někdo ti řekne, že je to dobře... Rozumíš mi tatínku?. „Samozřejmě, že rozumím, řekl pan Kadeřábek popuzeně a do sešitu si napsal: Zpětná vazba poskytujte informace o uspořádání pohybového vzorce - neposkytovat v několika elementech najednou! Pan Kadeřábek nad tím moudrem hluboce vzdychl a začal pročítal své zápisky. Měl pocit, že to tak nějak není ono, že tomu něco chybí, jakási důležitá maličkost... „Vlastně je to úplně na hovno“ sdělil posléze otevřenému sešitu...(kresba: Kakalík)

Němec Michal

21. 03. 2010


Volejbalová škola pana Kadeřábka, Kapitola III

„POZOR!!!“ zařval pan Kadeřábek po vojensku a starý sokol se v něm blaženě zatetelil. Většina děvčat sebou leknutím trhla a Maruška Malá začala plakat. „V ŘAD NASTOUPIT“ dodal poněkud znejistělý velitel, zatímco hlouček dětí dál vyjeveně zíral. Na závěrečné „Dnešnímu tréninku NAZDAR!“ pak odpověděla jen malá Karolínka, „Ahoj dědečku“. „Tak to by jsme měli...“ už jen tak pro sebe shrnul pan Kadeřábek a tréma, kterou před svým prvním vystoupením pociťoval se změnila v lehkou paniku. Jako už mnohokrát v životě, ho však zachránila paní Kadeřábková. Zatímco zaskočený sokol hledal záchranu v papírech, nadepsaných PŘÍPRAVA NA TRÉNINK, její ženský instinkt jí spolehlivě napověděl co dál. „Tak děvčátka, tak děvčátka, trénink nám už začal...“ řekla chlácholivým hlasem „Usmějeme se, ukážeme zoubky, tak... a trochu se rozcvičíme.“ švitořila mateřsky „a běžíme za mnou, hop hop hop...“. Děvčátka jí skotačivě následovala kolem hřiště a byla ráda, že to tak dobře dopadlo, neboť z toho řvoucího obra šel strach, protože nanejvýš pravděpodobně to s nimi nemyslí dobře. Ale nebyl by to pan Kadeřábek, aby se rychle nevzpamatoval. Rázně ukončil rozcvičování a shromáždil všech osm potencionálních volejbalistek v rohu hřiště. „Jmenuji se Kadeřábek a jsem vašim novým trenérem“ prohlásil vítězně „a toto je má asistentka paní Kadeřábková“. „Budeme si rozumět!“ přikázal nakonec a Maruška Malá se opět rozplakala... (Kresba: Kakalík)

Němec Michal

16. 02. 2010


Volejbalová škola pana Kadeřábka - kapitola II

Paní Kadeřábková měla pocit, že je důkladně prohněteným těstem, které  se za každou cenu chce stát vánočkou. Víc a víc se zaplétala, natahovala, všelijak kroutila a šponovala. Hned od chvíle, kdy jí nastávající trenér mládeže pan Kadeřábek ustanovil svojí asistentkou tušila, že to nebude jednoduché. „Víš maminko, pořád to nějak není ono“ mračil se a usilovně vzpomínal jak vlastně takový bagr správně vypadá. „Jsi celá taková trochu toporná, zkus se uvolnit a jakoby předklonit... ták... a hlavu nahoru... to je ono... ano... ano...“. Ale nebylo to ono, míč opět padl vedle nešťastné paní Kadeřábkové a ta cítila, že vánočka se brzy rozpadne a zhroutí. Zkus tu zadní nohu ještě posunout..., kousek doprava... , ještě trochu, a teď...“, pan Kadeřábek už nestačil domluvit.  „Ááááááá...“ vykřikla totiž paní Kadeřábková a svalila se na zem. Pan Kadeřábek se den před tím pevně rozhodl: Svým svěřenkyním bude dobrým trenérem. Celou sobotu stráví studiem a dokonce ani nepůjde na bowling. Další den pak bude praktický nácvik, kterého se zúčastní i asistentka paní Kadeřábková. No a v pondělí, se vší slávou, zahájí první trénink. „Ano já to dokážu!“ řekl si nahlas a hlavou mu lehce prolétla mlhavá, nicméně příjemná myšlenka - něco na způsob Klapzubovy jedenáctky. A tak studoval a studoval. Hned zkraje se dozvěděl, že jevy dané musíme bez výjimky a za každých okolností respektovat.  To ho naplnilo pýchou, protože si představil jak to jen tak, hala bala, mezi řečí,  dá k dobru v hospodě. U jevů  obecných ho z tohoto hlediska zaujala věta: Jsou to například bioenergetické a biomechanické faktory výkonu jednotlivce. To mu připadlo ještě lepší, ale jen do chvíle než si uvědomil, že netuší o co jde...(kresba: Kakalík)

Němec Michal

17. 01. 2010


Volejbalová škola pana Kadeřábka (román na pokračování)

Kapitola I

„Tak maminko, od pondělka budu trénovat volejbalistky!“ prohlásil pan Kadeřábek vítězně a velikost okamžiku ho natolik sebrala, že si musel nalít Myslivce. „Ale tatínku...“ hlesla ohromená paní Kadeřábková a ztratila řeč.. „Nic se neboj maminko, to zvládnem!“, povzbudil ji pan Kadeřábek a protože se mu dojetím začala třást brada odešel raději do hospody.

  „Tak pánové, od pondělka budu trénovat volejbalistky!“. Sám  byl překvapen, jak ho ta věta opět dojala. Chvíli se nad tím pozastavil a pak pro jistotu poručil Myslivce pro celý stůl. „Tys to někdy hrál?“ otázka přilétla a zavěsila se nad stůl „Samozřejmě, takových dobrých... tři roky, možná i tři a půl“.  „Prosím tě a kdy?“, „Umíš to ještě?“, „ Jak jsi k tomu trénování přišel?“, „To tě tady už moc neuvidíme?“. Pan Kadeřábek trpělivě odpovídal, ale pak došel k názoru, že tomu stejně nikdo nerozumí a tak se po sedmi kořalkách a čtyřech pivech vydal zpátky za paní Kadeřábkovou. Věděl totiž své. „Mě, kterej hrál vedle starýho Duška, nemusí nikdo nic vykládat... (ilustrace Kakalík)



Němec Michal

06. 12. 2009


Utrpení mladého přihrávače (sci-fi)

„Těžko na cvičišti – lehko na bojišti,“ prohlásil nový trenér a jednoho po druhém si nás prohlížel, jako by zkoumal, co to s námi udělalo, „před čtvrt tisíciletím to řekl váš slavný vojevůdce Alexandr Vasiljevič Suvorov.“ S námi to nedělalo nic, a tak jsme jen mlčky čekali, co přijde dál. „U nás jsme se z toho už dávno poučili, ale vy jste přijali za svůj jiný jeho výrok...,“ okamžik vyčkal a pak štítivě dodal, „lehko na cvičišti – těžko na bojišti.“ Měl jsem pocit, že je to nuda, ale tvářil jsem se neutrálně, protože člověk nikdy neví. „ Ale to se teď změní!“ zahřměl náhle a ukázal prstem někam nahoru, jako by chtěl naznačit, odkud vlastně přichází. „Mé metody jsou přímočaré a velmi účinné,“ dodal a se zalíbením přejel očima ovládací panel pod stěnou plnou monitorů. „Tam u nás jsme mnohem, mnohem dál, pánové,“ pokračoval samolibě,  „i proto hrajeme nejlepší volejbal.“ Svůj naučný monolog náhle ukončil, zapíchl ukazovák do vzduchu přesně tím směrem, kde jsem stál já, a oznamovacím tónem řekl: „Vy půjdete první.“ Bylo tam horko a vlhko, po zádech mi začaly stékat čůrky potu. Protahoval jsem si svaly v jakémsi uzavřeném boxu a čekal, co bude dál. „Máte bolavé zuby, umřela vám babička, opustila vás přítelkyně a vyhodili vás ze školy,“ ozval se z neviditelných reproduktorů příjemně modulovaný ženský alt. Přišlo mi to k smíchu, ale při dvacátém opakování jsem začal být nervózní a cca po deseti minutách jsem se už spolehlivě cítil, jako bych měl bolavé zuby, umřela mi babička atd. a ještě mnohem hůř. „START,“ prohlásil náhle hlas a přede mnou se prudce rozletěly dveře. Konečně! Vyběhl jsem do prostorného tunelu, z jehož vysokého stropu padal hustý déšť.

Němec Michal

25. 10. 2009


Deka

Jako vždy šlo o všechno. Dle očekávání se zápas pro Bílé vyvíjel dobře, dá se říci jednoznačně. První set snadno vyhrály 25 : 14 a také druhý probíhal podle jejich představ. Klidně a s nadhledem vedl trenér své volejbalistky. Jeho pokyny hýřily přehledem a jistotou - byl hráčkám rádcem i partnerem, ale především baštou sebevědomí a optimismu, o kterou se mohly kdykoli opřít. Všechno spolehlivě fungovalo. Jen v koncovce druhého setu se vloudilo několik zbytečných chybiček, ale přesto soupeř udělal pouze osmnáct bodů. Nebylo co řešit, Bílé vedly dva nula a soupeřky neměly co nabídnout. „Jdeme do toho naplno, hrajeme soustředěně, zápas ještě neskončil, pojďme, pojďme...,“ ševelily hráčkám v uších obvyklé přestávkové řeči...

Němec Michal

29. 08. 2009


Přednáška (Z cyklu Sebrané psychologické báchorky)

Nevzpomínám si už jak se jmenoval starý zkušený psycholog (říkejme mu Docent), který nám trenérům dvojkařům kdysi předávno přednášel. Ale dobře se mi vybavují jeho první slova: „Nemyslete, že naše mládež nepraktikuje sex!“, řekl tehdy bez výstrahy s pohledem pronikavě upřeným na nejmladší frekventantku kurzu (dále jen Boženka). „...a nejde jen o nějaký petting!“ dodal a vítězně se rozhlédl, aby svým slovům přidal na účinnosti. Obrýlenému úředníkovi (dosavadnímu držiteli trenérské trojky) leknutím hlučně upadl penál. „...ale tvrdý sex se vším všudy...“, zdrtil ho Docent za absolutního ticha. Pak se  přesunul mezi lavice, a aby své tvrzení podepřel činem, sevřel Božence rameno. „Ááách“ prohlásila Boženka a pochopila, že trénovat mládež nebude jednoduché. „Rozumíte mi?„ zeptal se nás všech, ale pravděpodobně jen Boženky. „Co je to petting?“ šeptal ustaraně můj soused (otec čtyř dětí) a jeho vousy mě zašimraly na uchu. „Oni z toho totiž ještě nemají rozum!“ zahřměl Docent a uchopil Boženku i za druhé rameno. Bývalý blokař Richard se plaše rozhlédl a pak si něco zapsal do sešitu, aby bylo vidět, že se snaží. „.Je jen na nás, pedagozích a vychovatelích...“ hřímal Docent, neustále hnětouce opálenou kůži „abychom jim uměli porozumět!“ zafuněl nakonec blaženě. Zemědělská inženýrka, hrající účko v krajském přeboru evidentně porozuměla, protože zasněně hleděla z okna, rty pootevřené a v očích něhu...(na obrázku je Boženka)

Němec Michal

24. 05. 2009


Jak jsme Kanadu naučili volejbal

Je konec šedesátých let minulého století. V tu dobu s námi začíná trénovat asi o čtyři roky starší hráč, je to student a jeden semestr se bude učit volejbal v zemi mistrů světa, aby ho pak mohl učit doma. Jeho úkolem je zjistit, jak to tady vlastně děláme, že jsme až tak hodně dobří. Do našeho družstva se dostal proto, že jsme junioři, hrajeme první národní ligu (druhá nejvyšší soutěž) a on je na tom výkonnostně přibližně stejně. Navíc má možnost nakukovat do áčka, které je špičkovým týmem extraligy a hraje v něm i několik reprezentantů. Mluví jen anglicky a je to Kanaďan. Chová se ovšem zvláštně. Na začátku tréninku dělá místo fotbálku jakési  prapodivné pohyby, jejichž smysl nám uniká. Divný patron. Trénuje maximálně soustředěn, všechno ho zajímá, dokonce si dělá poznámky. Na konci tréninku opět divné pohyby. A tak to jde pořád dokola, nic zajímavého. Moc toho nenamluví, neboť my jsme, až na výjimky, ruštináři. Když s námi poprvé zajde do hospody dává si sodovku, ještě se musí hodně učit. Česky umí „děkuji“, „do prdele“ a „hrajem!“, později slovní zásobu rozšiřuje o dalších cca deset slov, takže většinou mlčí...

strana: 1 | 2 | 3 |


Děkujeme společnosti ONLIO, která nám poskytla svůj redakční systém RedactOr, na kterém běží tento portál.
Servisní organizace: VCM Brno, Botanická 70, 602 00 Brno, mobilní tel.: 608 121 214, e-mail: info@vcmbrno.cz