O sobectví

22. 04. 2008

„Existují dva druhy sobců“, onehdá kdosi pravil v hospodě, „egoisti a altruisti“. Ty druhé on ve své teorii považoval za představitele sobectví kolektivního, souborového. Jasně, všude kolem nás, i ve sportu a v umění se nacházejí sólisti a týmoví hráči (alibistické zbabělce, dnes vynechám). Zdá se, že bez jisté míry sobectví se velkých výkonů dosahuje jen ztuha. Je ovšem zřetelný rozdíl mezi zodpovědností jednotlivce a kolektivu, znám to dobře z hřiště i z jeviště. I tenisového singla hraju úplně jinak než debla (nejlepší jsem v mixu). Uvnitř kapely nebo s hereckým partnerem na pódiu, pokud to není kretén, člověk evidentně nepotřebuje tolik sil a koncentrace, jako když je sám.
Jsou sportovní disciplíny, u kterých je různými pravidly podpořena veřejná samota jednotlivce. Tenis, šachy, dálková plavba, ale taky herec v monodramatu, sólový klavírista – to je osamělost přespolního běžce, nedočkáte se pomoci, avšak ani podrazu. V kolektivním sportu člověk může přece jen trochu vydechnout, eventuálně vystřídat, jen nesmí poškodit tým. Trochu analogický je přístup a zodpovědnost sólisty a hráče orchestru.
Orchestrální hráč, speciálně v divadle, to je vám ale zajímavý případ. Hraje unisono s několika ostatními a není vidět. Představte si, že by na fotbalovém hřišti pobíhalo 80 hráčů a to ještě někde v podzemí. To je hrozně těžké udržet disciplínu a najít motivaci. I posledního sboristu na jevišti vidíme - když přijdou příbuzní, tak si to někdy uvědomí, zešílí a začne se usmívat jako debílek. Nikdy jsem ovšem nezažil, že by někdo z orchestřiště silněji troubil, protože mu na představení přišla teta.
Myslím, že výcvik sólisty a týmového specialisty probíhá nějaký čas identicky – oba se učí řemeslo. Rozdíl nastává, až když si jedinec i jeho výcvikář začnou uvědomovat vrozené dispozice (nebo indispozice) trénovaného. Domnívám se, že sklon k egoismu či altruismu je jedním z rozhodujících elementů ve výběru kariérní linie. Samozřejmě, že i kolektivní sport stejně jako umělecký soubor potřebuje své tahouny, provokatéry a hvězdy – prostě výjimečné jedince, kteří jsou ovšem schopni pracovat pro tým, ale o tom tato úvaha není, i když téma je to zajímavé.
Mimochodem - ochočit velké individuality, zkrotit divočáky a udělat z nich kolečka týmového stroje musí být taky problém mužského volejbalu, to trenérům nezávidím, velcí chlapi navíc bývají nepoddajní.
Řekl bych, že není problém sólistu a týmového hráče rozpoznat. Jsem v tomto ohledu poněkud konzervativní, prostě si myslím, že jedním či druhým se člověk už rodí. Připouštím však, že ovlivnění okolnostmi není zanedbatelné. Některé osudové situace jsou pak vyloženě srandovní a následující potvrzuje mou konzervativní teorii fatálního poznamenání.
Můj přítel entuziastický herec je výtečný sportovec, mimořádný bojovník a vítězný typ – obzvlášť v individuálních disciplínách. Typický sólista, v divadle však velké role nikdy nehrál a v malých byl příšerný. „Pořád hraju zbrojnoše a posly, ale aspoň jsou to lidi“, mi jednou povídá, „včera jsem však přišel do práce a na vývěsce čtu obsazení nové inscenace – mám hrát psa. Tak to už ne“, řekl a odešel z divadla. Navždy. Týmovým hráčem se však nestal ani omylem, zůstal solitérem a obchoduje se psy.

Mníšek pod Brdy, 15.4.2008     Zdenek Merta

Autor: Zdenek Merta | Počet zobrazení: 2079