O Novém Yorku a trenérově foukací harmonice …

18. 02. 2008

Občasnou návštěvu New Yorku všem doporučuju, tedy všem, kteří si ji mohou z nejrůznějších pohledů dovolit. Rád chodím po ulicích města, kde se mi lidi dívají do očí a čas od času se usmějí - jen tak, přestože jsou téměř všichni v permanentním spěchu. Informace o tom, že je NY půvabně kaleidoskopicky multikulturální a vyzařuje neběžnou pozitivní energii, je nošením dříví do lesa. Stejně tak je známo, že v celosvětové soutěži o nejvyšší  procento hezkých žen na ulicích nad Manhattanem vítězí jen Brno a Bratislava. Vím to, ale přesto mě pokaždé překvapí a potěší, že tomu tak stále je. Strávil jsem v Novém Yorku minulý týden, výlet se netýkal sportu, ale o dva momenty se s vámi chci podělit.
Můj starý kamarád Petr Sís měl výstavu svých obrázků, expozice byla velmi hezká, na vernisáž přišlo mnoho zábavných lidí včetně reprezentantů české diplomacie, Formanových dvojčat (i s rodiči) a různých amerických výtvarníků, z nichž většina vypadala jako Woody Allen. Společensky zdatný Petr kolem sebe vytvářel hloučky, které se proměńovaly, vznikaly a zanikaly jako kruhy na vodě. V mezičase mě seznámil s několika zajímavými lidmi a tak jsme po chvíli vytvářeli hloučky oba. Kruhy se prolínaly, z leteckého pohledu to mohlo být zajímavé. “Jsme jedni z posledních aktivně posedlých naší generace,“ řekl mi později. Úplně přesně nevím, co všechno tím myslel, ale potěšilo mě to. A taky jsem měl zase jednou dobrý dojem z toho, že jsem Čech. Petrova nová knížka The Wall je velmi pěkně dojemná.
The Fantasticks je nejdéle hraný muzikál všech dob. Jeho premiéra se odehrála v New Yorku 3. 5. 1960 a do 13. 1. 2002 se bez přerušení odehrálo 17 162 repríz jedné inscenace, to je šílené číslo! Viděli jsme nové nastudování v malém divadle na Broadwayi a byl to zážitek. Jde o nesmírně imaginativní představení založené na vysoce kultivované poetice i hereckých výkonech. V jednu chvíli vylezli z bedny na jevišti dva klauni, z jednoho z nich jsem nemohl spustit oči. Přibližně osmdesátiletý herec rozměru Lawrence Oliviera a charismatu Johna Lennona předváděl kouzelné věci. Na konci se ukázalo, že jde o Toma Jonese - autora libreta The Fantasticks. Šel jsem za ním do šatny a strávil s ním hodinu povídáním o divadle, které si budu dlouho pamatovat. Život strávený v důsledném zájmu o jednu oblast přináší úžasné výsledky - nejspíš ve všech oborech lidské činnosti.
Ale volejbalový dovětek bych měl. Dělal jsem nedávno hudbu pro americkou animovanou pohádku “Voyage to the Bunny Plannet”- je to moc milý film podle knížek Rosemary Wells, který režíroval Gene Deitch a komentář namluvila Maggie Guylenhaal (hrála například titulní roli v SherryBaby). Den před odjezdem z USA jsem se stavil ve studiu Weston Woods v Connecticut, náhodou zrovna když film míchali a poslouchali exponovanou pasáž s foukací harmonikou, kterou mi nahrál Zdeněk Haník. “Hmm, slyšíte trenéra české volejbalové reprezentace,” říkám. “Co?”, povídá producent filmu. “Ale nic…” Co já jim budu vykládat, že jo?

V Mníšku 10.2.2008       Zdeněk Merta

Autor: Zdenek Merta | Počet zobrazení: 2255