C E S T O V Á N Í

28. 02. 2010

Cestování v této stati nahlížím jako nezbytnou součást sportovních aktivit. A hned se nabízí řečnická – čeho je víc, sportu nebo cesty za ním. Asi jak se to vezme. Když jedete MHD na celodenní turnaj v čemkoliv do vedlejší čtvrti, je to o něčem jiném, než když hrajete hokej za Chabarovsk. Nevím, jak jste na tom vy, ale můj putovní „rekord“ na trase Pchongjang – Praha činí  51 hodin. Za zaznamenání stojí také za totáče velmi oblíbené autobusové zájezdy do Švédska. Hokejová liga měla tehdy přes Vánoce a silvestra přestávku, ale nikdo nežehral, že se musí trmácel den a půl převážně po východoněmeckých tankodromech. Důvodem hráčského nadšení byla skandinávská prohibice. Přes panující mrazy se bralo maximálně podzimní oblečení a jen nejnutnější části hokejové výzbroje. V bagáži uspořený prostor byl umně vyplněn půllitrovkami vodky, které šly na místním „trhu“ na dračku. Sportovní výsledky byly druhořadé, cílem bylo překonat celníky v Trelleborgu. Jistý nejmenovaný populární klub měl kdysi smůlu – čenichající strážci švédské pevniny si špatnou náladu vylepšili nálezem více než 500 butilek s bílou tekutinou a autobus obrátili šupem na trajekt. Sassnitz už si osádka nepamatovala – celníci totiž neobjevili celý kontraband. Jeho zbytek si ve vlnách Baltu prolili pašeráci hrdlem. Tento výlet vstoupil do historie jako absolutní vítězství cestování nad sportem.

Na chvíli se snížím ke generalizování. Když jsme se vracívávali  ze zápasů, vždycky jsme zpívali. V dorostu, i v chlapech. Takový byl zvyk.  I po prohrách. Člověk se z nich aspoň rychleji vylízal. Vše samozřejmě á kapela. Dvacet chlapů, to byl hukot, že nebylo slyšet motor. Když se jelo z Moravy, i několik hodin. Teď? V každém busu televize, stejní herci, stejné filmy. Půlka cesty s mobilem, druhá se sluchátky na uších. Parta se netvoří jen při hře…

Omylem jsem to vzal proti času. Ke špílu jsme se museli nejdřív dostat, takže bylo třeba naplnit i cestu podobnou té již probrané zpáteční. Náplň byla pochopitelně jiná. „Proti nudě dlouhého cestování je zahrát si v karty. Čas líbezně uteče.“ To už věděl před osmdesáti léty spisovatel Karel Poláček. A ještě:“Do karbanu musejí hráči vložiti neméně než do sportu.“ Aniž bychom citát z jeho knihy HRÁČI znali, konali jsme v jeho duchu. Intelektuální průměr týmu upřednostňoval filky, prší, ale hlavně oko a cvika. Na mariáš nebo dokonce taroky nebyli lidi… Léty nezměněný stereotyp dostal trhlinu cestou do Hradce. Hrál se cvik a už v Počernicích tam začal padal potomek Chmelovy velkouzenářské rodiny z Vinohrad, náš první gólman, Jirka. Protože v banku byly vlastně jenom jeho zdroje, riskoval a znova a znova tam padal. Jak pravidla velí, vždy o dvojnásobek aktuálního vkladu. Hra byla ukončena, když v Chlumci prohrál „embéčko“. Další morová rána pro rodinu, které přišla po Únoru o vše. Vybavil se mi podobný příběh ze Švejka, kde se nakonec pan hostinský zastřelil. Jirka naštěstí neměl po ruce zbraň, ale kdybychom byli dali do brány hrablo, chytlo by toho večera víc než on. Jak říká pan Poláček, karbaník karbaníkovi má pomáhat, a tak byla prohra nakonec odpuštěna, pohříchu až po zápase. Parta se netvoří jen na place…

A abych nezapomněl - od té doby nesměly karty do autobusu ani páchnout.

Lhota  24.2.2010, Jirka Lípa

Autor: Jiří Lípa | Počet zobrazení: 1693