Jakub Novotný

24. 08. 2008

A jednou bude i hranatý míč, řekl malíř.

Je spousta lidí, co změnila svět. Někteří víc,jiní jen trochu. Mám rád třeba Caravaggia. Ne válečník, ne vůdce, ne král. Malíř, ale JAKÝ malíř. Muž, který šel celý život proti proudu, kašlal na konvence a přitom se svými obrazy stal nesmrtelným. Žil a tvořil v 16. a 17. století v Itálii. Jelikož mocní a bohatí té doby brzy odhalili jeho  kvality,šel rychle nahoru.  Nemusel dlouho malovat portréty a krajinky za almužnu, nýbrž mohl začít dělat obrazy svatých pro církev. Něco jako dneska točit dvousetmilionový film pro Hollywood s Bradem Pittem v hlavní roli. Jeho problém byl, že na tehdejší dobu nic nenačmáral normálně. Nemohl, nechtěl. O co šlo? Představte si, že jste v roce 1590. Církev znamená zákon, prdnete si v kostele a inkvizice z vás udělá špekáček na hranici ...

Jakub Novotný

04. 08. 2008

DEN BLBEC

Období BLBEC. Asi tak bych to nazval. Nevíte, co to je? Ale víte.Jen co se narodíte, už dlužíte 30 Kč za poplatek. Nebo. Jdete se psem ven a pri prvním kroku šlápnete do hovna. Žena vás načape s milenkou a nevěří vám, že cvičíte jogu. Vylezete na K2, vrátíte se zdravej dolů a pak si rozbijete kokos na Gerlachu.  

Jakub Novotný

24. 06. 2008

Grande piccolo argentino e sua squadra di secolo.

Bylo nebylo, za velkou louží… Byl tam jeden volejbalový trenér. Byl mladý, ne moc zkušený, ale za to plný elánu. Byl to Argentinec, takže jako většina argentinských trenérů, byl tak malý, že mohl v klidu podejít pod sítí. Volejbal znal teoreticky, sám ho moc dobře nehrál, o TOP LEVEL nemůže být řeč už vůbec. Byl však inteligentní a velmi ctižádostivý. Trénoval už jako 30-tiletý v Argentině. Když tam však všechno vyhrál, rozhodl se že zkusí štěstí  jinde. Odcestoval do Itálie, kde se po rozkoukání usedl na trenérskou lavičku tehdy super klubu PANINI MODENA. Okamžitě vyhrál titul. Několikrát (86-89). Zasvěcení už ví, o koho jde, takže zbývá jen dodat, že to nejlepší mělo teprve přijít...

Jakub Novotný

26. 05. 2008

NENÍ HRDINA JAKO HRDINA

St

Jakub Novotný

06. 05. 2008

Bolest mění chlapce v muže aneb sportem ku zdraví …

Na stránkách Volejbalové akademie jsem během posledních pár měsíců četl několik výborných článků o zraněních všeho typu: o bolesti zad, kolen atd. Psal je Petr Juda, povoláním lékař, který pracuje též u národního týmu mužů ČR. Určitě tedy o všech těchto záležitostech ví více než já. Já chci jen poukázat na to, jak to prožíváme my, sportovci. Donedávna (doufám, že dnes už ne) brala větší část široké veřejnosti sportovce jako lidi se štěstím, kteří se moc nenadřou, mají kupu peněz, plno ženských a lehký život. Ano, souhlasím, jsme líni, hezcí a bohatí (a někdy pochybuji i o své inteligenci), ale o bolesti víme své. Protože bolest provází profesionální sport od začátku do konce. A život profesionálního sportovce velmi úzce souvisí se zvykáním si na stále větší a větší dávky bolesti. Zvyk, ano to je to správné slovo. Protože s přibývající kariérou je třeba si zvykat NEUSTÁLE.... (foto: www.pankiv.cz)

Jakub Novotný

22. 10. 2007

Jakub Novotný o svém působení v nejlepších evropských ligách

Deset let se věnuji profesionálně volejbalu. Za tu dobu jsem navštívil 3 cizí země a hrál 4 zahraniční ligy (někteří říkají, že je to moc a že bych se měl usadit - třeba to jednou přijde). FRANCIE, ITÁLIE A1 a A2, ŘECKO. Dovoluji si tvrdit, že všechny tyto soutěže patří k nejlepším v Evropě. Koneckonců se dnes volejbalová Evropa neuvěřitelně vyrovnává, jak v ligových, tak reprezentačních soutěžích (důkazem je poslední  ME, nebo poslední Final Four Champions League). Kdo si toto nechce připustit, tak by si měl uvědomit, že mu tak o 4-5 let ujel vlak... (Foto:soukromý archiv)

Jakub Novotný

25. 04. 2007

Vyznání smečaře

Jsem Jakub Novotný a toto by mělo být moje “vyznání smečaře” . Rád bych to pozměnil na “vyznání útočníka”. Zaprvé, jsem univerzál a ne smečař a zadruhé, slovo útočník je podle mne příhodnější. Celý můj život (a hlavně ten sportovní - volejbalový) se točí kolem útočení. To, že jsem dnes jeden z nejlepších českých volejbalistů, že se volejbalem mohu živit, že jsem český reprezentant (nebo ex-reprezentant), za to vděčím hlavně svým rodičům.

Měl jsem spoustu trenérů, lepších i horších, ale „numero uno“ mezi nimi je můj otec. Naučil mě základy volejbalu, trénoval mě asi do 16 let, ale hlavně mě naučil používat to, co je pro sport nejdůležitější: hlavu ...