autor článků:
Luboš Bednář

  • Zpravodajství ze soutěží
  • Naši hráči v zahraničí
  • Glosování událostí

autor článků:
Zdeněk Haník

  • Trenérské tipy
  • Aktuality z vrcholného volejbalu
  • Reakce
  • Trendy světového volejbalu

autoři článků:
Jiří Zach, Petr Juda, Radek Krpač

  • Trenérské tipy
  • Lékařské aspekty volejbalu
  • Tipy pro kondiční trénink
  • Překlady ze zahraniční literatury
  • Mentální trénink

autoři článků:
Pavel Plzák, Jaroslav Matěj,
Radek Častulík, Aleš Novák

autor článků:
Jakub Novotný

  • Volejbal očima hráče
  • Hráčské zkušenosti
  • Zajímavosti ze zahraničních lig

SO - Víkendová příloha
Zdeněk Merta
Jan Jiráň
Jiří Lípa
Ivo Dubš
Michal Palinek
Jiří Novák
Jaroslav Hřebík
Jaromír Bosák
Pavel Hartman
Jaromír Votík
Luděk Procházka

NE - Diskusní fórum
Přemysl Kubala
Zdeněk Haník
Michal Němec

strana: 1 | 2 | 3 | 4 | 5 | 6 |

Jakub Novotný

24. 04. 2010


Prohlášení a poděkování.

Dobrý den. Po komplexní úvaze jsem se rozhodl ukončit psaní na tomto webu. Bylo to mé osobní rozhodnutí, které nikdo nijak neovlivňoval. Důvody jsou následující:
1)     Čas. Mám ho nyní stále méně, vstoupili jsme do fáze semifinále play-off PLS a díky tragické události v Polsku budeme ještě měsíc hrát. Navíc potom snad budu povolán do reprezentace ČR.
2)     Můj otec. Můj otec, jak jistě zasvěcení vědí, je hejtmanem Karlovarského kraje.  Je zároveň členem Správní rady ČVS, která je nyní společně se současným předsedou pod tlakem tohoto webu. Věřím otci na sto procent v tom, co dělá a vím, že pro volejbal dělá hodně. Více, než si někteří lidé myslí.
3)     Chuť. Mám ji stále méně. Nápadů i myšlenek, o čem by se dalo psát, je neustále velmi mnoho. Nicméně cesta, kterou se poslední dobou ubírá tento web, mi vyhovuje stále méně a méně. Připadá mi, že toto medium nyní slouží hlavně k odvolání A. Lébla. U toho být nemusím. Za prvé o tom tolik nevím, jsem v zahraničí. Za druhé mi to ani nepřísluší, jsem stále pouze hráč. Vím jen to, že Lébl přes některé své zápory mi několikrát pomohl. ...

Jakub Novotný

18. 04. 2010


ÚTOK V ČASE.

Dlouhou dobu jsem celý volejbal chápal jako útok. Že je tato myšlenka špatná jsem samozřejmě už pochopil, ale o tom dnes psát nechci. Útok je činnost, na které volejbal stojí, proto nás to baví, proto se na volejbal lidé dívají. Útoku bych chtěl věnovat více času, protože i ve volejbalovém tréninku je mu věnováno nejvíce. Pro mne osobně je útok tak samozřejmou a automatickou věcí, že je pro mne těžké i o tom jen psát. Zkusím to pro začátek tedy jinak. Poprvé to vezmu historicky, a zkusím si vzpomenout, jak jsem se učil útočit. První, co si pamatuji bylo, jak mne otec učil smečařský rozběh. Mohlo mi být tak deset, možná dvanáct. Pěkně na sucho, furt dokola, raz, dva, tři. Stáli jsme všichni v řadě, on nám to ukázal, my jsme pak společně opakovali. Tenkrát nás to učil na tři kroky a poslední odraz z obou nohou, což je dnes už trochu zastaralé. Dnes jedu z dvou kroků a odrážim se jednou, pravou  nohou. Mám to tak zafixované, že teď, když to píši, musím vstát od computeru a zpomaleně si to vyzkoušet. O to zřejmě otci šlo, opakovali jsme to neustále a on jen opravoval chyby. Další díl je už z Prahy, kde mne postupně trojice trenérů Hornek, Malina, Šmídl učila smečařský úder. Měl jsem na to talent, takže to šlo rychleji než u jiných. Hornek mne naučil při nápřahu zvedat pravou ruku (jsem levák), a jakoby s ní mířit na balon, což vás donutí k smečařskému luku a k pohledu na balon. Malina  na mne dával pozor, abych měl smečařskou ruku vždy v momentě úderu nataženou. A exreprezentant Václav Šmídl mi poprvé trochu nastínil to, že ne každá náhra je stejná ...

Jakub Novotný

10. 04. 2010


PRACOVNÍ DEN

Dostal jsem několik dotazů ohledně klasického pracovního dne vrcholových sportovců. Nemohu samozřejmě mluvit za všechny, ale mohu naznačit ten svůj. Jiní volejbalisté to asi budou mít jinak, ale myslím, že základní principy jsou stejné. Den sportovce to není jen trénink, jak se některým může zdát. Trénink je jedna z částí na kterou se lepí spousta jiných. Ale je pravda, že podle počtu tréninků v jednom dni se liší průběh dne. Já stávám přibližně v půl deváté. Brzo to není, ale kdo by se nevyspal, když může. Mám samozřejmě tu výhodu, že nemám ještě děti, které by mne otravovali v sedm ráno.  Mám psa, ten se ale poslední dobou budí jen když cítí žrádlo. Snídám, v půl desáté jsem na hale, kde se zatejpuji a kde mi rozmasírují má přetížená kolena. Potom trénink, posilovna, balon, obvykle do dvanácti. Jelikož jsem už trošičku starší, tak ještě potom tak půl hoďky trávím “prevencí”. Nudná cvičení všeho druhu na všechna bolavá místa. Následuje sprcha, led, občas nějaká terapie, když něco bolí víc. Na obědě jsem v půl druhé, doma ve dvě. Dvě volné hodiny strávím všelijak, ale poslední dobou čím dál tím víc potřebuji aspoň hodinu spát. Bez siesty druhý trénink nestojí za nic. Druhý trenál začíná normálně v půl páté. Jsem v hale zase půl hoďky předem, a procházím stejnou procedurou jak ráno. Tento rok jsem měl bohužel trenéra, který je do trénování blázen, takže průměrný trénink končil v sedm hodin nebo později. Potom polovina družstva vždy potřebovala aspoň půl hodiny v masérně a v ledové kádi. Vypadá to tak, že jsme lazaři a je to pravda, všechny něco bolí. A asi nejen u nás. Takže jeden fyzioterapeut a dva maséři měli plné ruce práce. Na večeři jsem v osm, doma kolem deváté. Jedno pivo, super seriál na Primě a kolem půlnoci do hajan... (Foto: čeští příznivci ti přejí, aby se tento obrázek zítra zrcadlově obrátil ...)

Jakub Novotný

03. 04. 2010


Blok

Blok je asi nejtěžší volejbalová činnost. Neříkám to proto, že s ní odjakživa mám trochu problémy, ale je to fakt. Laicky řečeno při bloku musíte zvládnout spoustu pohybů ve strašně krátkém čase. Ať už jste blokař či kůlař, v tom kratinkém okamžiku, kdy balon letí od nahrávače na druhé straně, musíte:
1) správně přečíst jeho hru a udělat rozhodnutí
2) podle toho udělat přesun (opzione, pomoc, či přesun na kůl…)
3) správně technicky přesun provést (překrok, úkrok)
4) správně vybrat místo odrazu (naproti balonu, či rameni útočníka)
5) správně načasovat moment odrazu
6) technicky správně provést blok včetně rukou přes, neletět, ruce správně od sebe, ruce nechat na druhé straně co nejdéle, atd.
7) a u toho všeho ještě dodržet taktické pokyny a „cejtit se“ s vaším spolublokařem. Vše toto se děje téměř najednou a stačí jednu z věcí udělat zle a smečař si vás vychutná a ještě vám to nasype. Proto si myslím, že u bloku je extrémně důležité, jak se naučíte základy v mládí. Jistě, dorostenec skáče méně, těžko bude smečovat rány z doskoku, ale techniku bloku se učit může. Měl by se správně naučit výchozí pozici na blok, výskok samotný s pohybem rukou, jak jdou ruce přes kopírujíc pásku (žádné máchání). Potom by měl zvládnout úkrok, překrok. Klidně vše toto na nižší síti. Jen je to nuda. Ale už zde trenéři musí opravovat a opravovat...

Jakub Novotný

27. 03. 2010


Obrana

Další velmi důležitá volejbalová činnost. V dnešním volejbale, který je primárně založen na útoku je dobrá obrana velmi silnou protizbraní. Samozřejmě obrana musí fungovat společně s blokem, ale to je až poslední krok celého „bránícího výcviku“. Mám jen trenérskou trojku a metodice vůbec neholduji, ale ze zkušenosti vím, jak se postupuje. První je třeba naučit se techniku, tento úkol mají na hrbu mládežničtí trenéři. U těch je potřeba, aby věděli jak to správně učit, některé zlozvyky se pak strašně těžko odnaučují (viz mé zavírání očí u blokování). K tomu musí sloužit zmíněný metodický oddíl, který by se měl pokusit správně a hlavně jednoduše vysvětlit, jak se co má technicky dělat. Nicméně technika bránění a vybírání se opravuje neustále i nám furt někdo nadává, že máme zadek nahoře, nebo nohy moc u sebe (či od sebe). Že jsme natočení tak, a ne jinak, a že ruce mají být ani nahoře ani dole, atd. Potom přichází na řadu taktika, poziční bránění, kde kdo má stát v jaké situaci. A nakonec se to pasuje na hru s blokem. A mezitím musí hráč během let projít tak milionem opakování, aby si nacvičil to, co vypadá jednoduše v knize, ale jednoduché není. Zároveň také musí dostat do hlavy to, že sebelepší technika bránění je k ničemu, když se hlavě nechce bránit. To se na vysoké úrovni stává hlavně blokařům a účkům. My už v týdenním mikrocyklu nemáme mnoho času pilovat detailně obranu, je na to vymezen jeden maximálně dva tréninky. Většinou pondělí odpoledne a úterý. Individuální nácvik obrany se provádí vždy ze stolů, aby se šetřila kolena a záda smečařů. Cvičení je mraky, nastíním zde jen několik.

Jakub Novotný

20. 03. 2010


Podání

Podání je jediná naprosto individuální volejbalová činnost. Podání je taktéž útočná zbraň. Při podání je hráč sám jen s balonem. Volejbal je skrz naskrz teamová hra a toto je jediný moment, kdy o dění rozhoduje jednotlivec. Při bloku je tu váš spolublokař, vzadu pak obrana. Útok zase ovlivňuje nahrávka, i na příjmu je vždy více hráčů. Zkrátka všude se musíte domluvit, jen na podání  jste svým vlastním pánem. Od toho se pak odvíjí i trénink podání na nejvyšší úrovni. V dnešním velmi taktickém pojetí volejbalu, je dobré podání jednou z nejdůležitějších věcí. První útok. Podle podání se (velmi laicky řečeno) staví blok i obrana, přímý bod z podání navíc celou cestu k dosažení bodu zjednodušuje. Dnes se používá hlavně servis plachta a skákaný. Plachta byla vždy servis hlavně taktický (podávalo se speciálně na hráče, či do zóny, nebo mezi, podle předem znaných tendencích soupeřova nahrávače v daných rotacích). Toto se praktikuje nadále, ale též s příchodem nových velmi plachtících balonů se plachta čím dál tím víc používá k dosažení přímého bodu. Dobrá plachta s novým balonem nadělá paseku. Skákaná bomba, byla vždy servis na eso. I se mohlo udělat více chyb. Dnes i to platí méně, skákaný servis je stále bomba, ale vyspělí trenéři chtějí po svých hráčích mnohem méně chyb v této činnosti. Dřív platilo: jedno dobré podání (eso, slash, přihrávka mínus) na čtyři i více chyb - stále dobrý výsledek. Dnes tomu tak není, chyby samozřejmě stále přicházejí, ale ideální poměr je jedna ku dvěma. A jde o stabilitu. Jak tohoto velmi těžkého poměru docílit? ...

Jakub Novotný

06. 03. 2010


Češi a Češky před Final Four

Občas jsem na těchto stránkách trochu kritický k českému volejbalu. Někdy si píchnu do české extraligy, do českých trenérů, hráčů, někdy i do svazu. Je to pro mne jednoduché, jsem hejsek, který má mnoho informací, ale zároveň hraje v cizině a vše může brát s nadhledem. Přesto se v uplynulé době stalo mnoho dobrého kolem českého volejbalového hraní. O politice se bavit nechci, na politiku je vždy času dost, když je člověk starší. Teď jde o ztráty, které vedou do Final Four. Ladies first. Viděl jsem první zápas play-off Prostějovu v lize mistrů proti Pesaru. Poprvé po dlouhé době jsem nečuměl holkám na zadky, ale byl jsem vtažen do volejbalu. Celé čtyři sety paráda, škoda prvního setu. Český Prostějov už moc český není, ale tak to chodí. Cizinky jsou dobré. Brazilka i Američanka se, pravda, párkrát zbytečně mázly v koncovkách, ale na druhou stranu, kdo z nás se nikdy nemáznul. Tomanová i Spalová zahrály super zápas. Italky byly nakonec lepší, což velmi jasně potvrdily v druhém zápase doma. Ale už jen to, že Prostějov ve svém druhém roce LM postoupil ze skupiny a kousal i trochu v play-off, je úspěch...

Jakub Novotný

27. 02. 2010


IVAN

Předminule jsem tu psal něco o nejlepších hráčích na světě. Vyjmenoval jsem jich plno, trošku jsem si pochválil svou smečařskou ruku a třikrát zmínil Ivana Miljkoviče. O něm se dnes chci trochu rozepsat. Určitě většina z vás ví, o koho jde, i jeho přezdívka Hrozný, se dá velmi lehce zapamatovat. Nebudu tu unavovat jeho úspěchy, je jich moc a jsou na internetu. Proti Čechům naposledy hrál v ČB a nebo v Izmiře na ME. Vždy 3-0. Český národní team měl nejblíže k vítězství nad Srby asi na ME 2005. Uhrál v celkem vyrovnaném zápase pouhý jeden set. Sám všude tvrdím, že jediný hráč nemůže porazit sám nikoho. Natož pak ruského mistra Kazaň. Myslím, že občas se najde výjimka. Miljkovič to nedávno s Olympiakosem zvládnul. Jistě, Olympiakos není špatný team, je tam Fin Kunnari, Řeci Andreadis a Stefanou, Němec Tischer a další. S těmi Řeky jsem kdysi hrál v Panathinaikosu, jsou dobří, ale ne tak dobří. Miljkovič je základním motorem teamu, největší hvězda a zároveň muž nejdůležitějších momentů. Viděl jsem ty poslední dva zápasy Champions league. Na volejbal se normálně moc nedívám, ale první zápas jsme sledovali s klukama v šatně po tréninku. Pěkně pivíčko, ledíček na kolínka a byli jsme všichni chytří, jak ho budeme bránit. Koneckonců možná Řeky budeme mít v semifinále FF. Srbská mašina smečovala 48krát s 58 procentní úspěšností a jen 4 chyby. Plus Ivan přidal dvě esa a dva bloky. 32 bodů ve čtyřech setech. A hlavně velmi málo chyb, takže ve statistice plus-minus byl hodně v plusu (o tom příště). Proti Zenitu Kazaň, což nejsou zrovna ořezávátka...

Jakub Novotný

20. 02. 2010


Agent Mutumbo

Mám jednoho známého z Kamerunu. Hrál jsem s ním kdysi ve Francii. Nemůžu říct jeho jméno, říkejme mu prozatím Mutumbo. Ve Francii byl svými kousky proslaven. Tenhle Mutumbo byl velice čiperný hoch. A to nejen na hřišti. Na hřišti mu to šlo podle toho, jak se mu chtělo. Když se mu chtělo, mohl porazit kohokoliv. Když vyhlásil stávku, bylo lepší, ho nestavět. Stalo se, že zmizel na několik týdnů do Afriky, pak se objevil a bez tréninku rozbil sám Belgorod. Ale týmový hráč to moc nebyl. Vydělával volejbalem velmi slušné peníze, ale přesto si neustále přilepšoval. Melouchy, to bylo jeho. Třeba přišel do šatny a říká, chlapáci, nechcete někdo novou, úplně novou kameru. Digitální, s LCD displayem, jen za tři kila. A co záruka, máš? Ne, přeci bys nechtěl na novou kameru záruku. Ta pošlape i bez záruky. Navíc mám taky fotoaparáty, telefony, televize, satelity, GPS, naváděcí systémy pro nukleární zbraně, …. Prostě z kamionů padající elektronika byla jeho veliká vášeň. Mutumbo také miloval automobily. Hlavně ty erární, od klubu. Například tehdy jezdil s novou klubovou Vectrou.  Najednou zmizel. A Vectra s ním. Oficiálně jel do Kamerunu na pohřeb svého vzdáleného praprastrýce. Neoficiálně nevím, ale Vectra je ještě dnes klenot kamerunských dálnic. Ve Francii už ji nikdy nikdo neviděl. A tak to šlo dál. Občas v šatně někomu švihnul pas a pak se děly věci. Policie nestíhala. Samozřejmě také neplatil daně, proto musel v určitou dobu takticky vyklidit pole a hrál v cizině ...

Jakub Novotný

13. 02. 2010


KDO JE NEJLEPŠÍ???

Kdo je nejlepší volejbalista na světě? Jaká by byla nejlepší šestka (sedmička) na světě? Jak se to pozná a podle čeho se to určuje? A jak by to vypadalo, kdybychom ještě navíc do toho zamíchali hráče z minulých dob? A co teprve stvořit supervolejbalistu, jak napsal Michal Ň. Toto je můj názor na mužský volejbal. Míchat doby minulé a dnešek se mi vůbec nechce. Nedá se to totiž porovnat, volejbal se neustále vyvíjí. Tím netvrdím, že dřív se hrálo nějak hůř nebo tak. Volejbal jde ale neustále dopředu, mění se i trochu pravidla. Třeba team Fenomenů, který v devadesátých letech minulého století kraloval světu, by dnes měl, myslím, velké problémy. A to uběhlo pouhých deset, dvanáct let. Navíc o starších generacích vím velmi málo. Jak určíme nejlepší hráče na světě? Podle dosažených úspěchů. Úspěchy vám nikdo neodpáře a na tom se dá stavět. Tady se dá navíc i zabrousit do historie, když je někdo třikrát mistr světa, tak už to něco znamená. Na druhou stranu jsou vynikající hráči, kteří toho vyhráli daleko méně. Igor Omrcen, například, je jedním z nejlepších úček na světě momentálně. Ale má smůlu, že Chorvati jako nároďák, jsou na tom výsledkově ještě hůře než my. Poslední medaile v pravěku, jestli vůbec nějaká. Takže Igor vyhrál několikrát Italský pohár, ale o některých trofejích si může nechat jen zdát. A on ví, že se může snažit sebevíc a stejně to neovlivní. Dělá to z něj horšího hráče? Ne. Já budu vybírat podle hráčských kvalit. To vyžaduje znalost hráčů. Troufám si tvrdit, že ji celkem mám…

strana: 1 | 2 | 3 | 4 | 5 | 6 |


Děkujeme společnosti ONLIO, která nám poskytla svůj redakční systém RedactOr, na kterém běží tento portál.
Servisní organizace: VCM Brno, Botanická 70, 602 00 Brno, mobilní tel.: 608 121 214, e-mail: info@vcmbrno.cz