Pohromy

04. 03. 2010

Pohroma je jev, který potká každého trenéra v jeho kariéře. Je to nenadálá událost, co najednou postihne nás, náš tým. Nemáme jinou možnost, než tento úder přijmout. Máme však mnoho možností, jak se následně zachovat. To je již v naší moci. Uvedu příklad: Na mistrovství světa kadetů v roce 2003 naše družstvo postoupilo z třetího místa ze skupiny. Čekala nás tzv. eliminace o postup mezi nejlepších osm. Naším soupeřem byl druhý celek jiné skupiny Nizozemí. Večer před tímto zápasem náhle onemocněli tři hráči, z toho jeden pro nás doposud klíčový hráč základní sestavy. Pohroma jak hrom. Všichni měli teploty, bolelo je všechno, co bolet mohlo. Co se dalo dělat. Jednou z možností bylo si zažehrat na osud a připravit se na porážku od silného soupeře. Druhou bylo udělat z nevýhody výhodu a, i když trochu improvizovaně, pozměnit sestavu, s kterou Holanďané určitě nepočítají. Navíc jsme samozřejmě na určité změny v sestavách byli připraveni, takže to zase tak velké změny nebyly. Mistrovství světa bylo v Thajsku, kde panuje i vysoká vlhkost vzduchu, takže 30 stupňové teploty se snášejí mnohem hůř než třeba u nás. Nemocní hráči se přes noc dali jakž takž dohromady, že mohli alespoň chodit. Vzali jsme je na rozcvičování a měli za úkol sice nic nedělat, ale působit neunaveným dojmem. Soupeři se totiž i dost hlídali, jestli náhodou nevypadají unaveně. Nám tento tah vyšel ve skupině, kde v klíčovém zápase s Poláky jsme si všimli, že tahají již při rozcvičování nohy za sebou. To nám vlilo takovou energii do žil, že jsme je porazili 3:0 a postup do dalších bojů byl náš. Takže nemocní hráli zdravé, nucená změna v sestavě přinesla nakonec výhodu a výsledkem bylo vítězství 3:1 a postup mezi nejlepších osm týmů. Nakonec jsme skončili na čtvrtém místě. Pohromu jsme úspěšně překonali. Co tím chci říci? Pohromu nelze většinou předpovědět. Přichází dost často jako blesk z čistého nebe. Někdy sice má určité prodromy (soubor příznaků, které nevěstí nic dobrého), ale každopádně nás zaskočí. V minulosti jsem psal o budování týmu, týmové odpovědnosti a cílech. Přijde-li družstvo o klíčové hráče, musí jeho zbytek vyvinout nesmírné úsilí, má-li se tok úspěchů nepřerušit. To se může podařit jen dobře fungujícímu družstvu. Musí se zaměřit na zbývající silné stránky a nechat je plně rozvinout. Nesmí to vzdát, i když se to hodně často vnucuje. Zraní se nebo onemocní klíčoví hráči a na družstvo se snese taková vlna soucitu od fanoušků nebo funkcionářů, že si začne ve vlastním neštěstí pomalu libovat. Hráči i trenéři slyší, nebo si v duchu říkají: „jaká těžká rána nás postihla,…. to jsme si nezasloužili,… museli jsme proto prohrát..“ Jenže soucit je velice jalová potrava a nemá žádnou výživnou hodnotu. Pokud si připustíme možnost porážky, je naše prohra nevyhnutelná. Rčení: „ z prohry se nestřílí“ není sloganem vítězů. Porážky patří k životu (nejen volejbalovému) stejně jako vítězství. Musí se přijímat se ctí a předsevzetím poučit se z nich. Nesmí se zůstat nečinně sedět. Nutnost odhodlaně se vrátit do boje je jediná možnost. S porážkami se nelze smiřovat. To je rozdíl. Negativně determinovaní lidé porážky akceptují, ty s pozitivním přístupem ne. Jednoduchým lékem je prostě přidat na obrátkách a tvrdě pracovat. Pochopitelně se musí počítat, že ne vždy to vyjde. Další pohroma nás čekala na kvalifikaci o mistrovství Evropy kadetů v roce 2009. V prvním zápase si zlomil nohu jeden blokař a ráno před druhým zápasem dostal další blokař teploty kolem 38 st. Zbyl nám již jen jeden blokař. Sice jsme nezpanikařili a blokaře nahradili nejodhodlanějším smečařem. A nevyšlo to. Prohráli jsme strašně. Další pohromu jsem zažil o posledním víkendu. Mé družstvo z Velkého Meziříčí hrálo v prvním kole play off s Příbramí. Po velice vyrovnaném zápase jsme vyhráli v sobotu 3:2. V noci cestou domů havarovali tři mí hráči v autě. Jediný nahrávač, kterého máme k disposici se přitom zranil, další dva, kromě šoku neutrpěli žádná zranění. Auto mohli odepsat. V druhém zápase jsme na nahrávce museli zaimprovizovat. Vedli jsme si celkem dobře a těsně prohráli 2:3. Vše by se zdálo v pořádku, ale prohráli jsme. A jedeme na odvetu do Příbrami. Takže jsme zatím nezvládli ani tuto pohromu, i když jsme byli schopni se dát rychle dohromady. Ovšem nelitovali jsme se a cílem bylo vyhrát. Následky porážky i pohromy musíme překonat jen pevným odhodláním. Je třeba odmítnout se smířit, že pohromy jsou tak silné, že vše zbortí jako domek z karet. Občas potřebujeme pohromy, které nás přinutí sáhnout až na dno sil. Disciplina osobní i týmová vybuduje obranné reflexy, které minimalizují ztráty a umožní opět vyhrávat.

Velké Meziříčí, 3.3.2010 Petr Juda

Autor: MUDr. Petr Juda | Počet zobrazení: 804