Dr. Petr Juda

04. 03. 2010

Pohromy

Pohroma je jev, který potká každého trenéra v jeho kariéře. Je to nenadálá událost, co najednou postihne nás, náš tým. Nemáme jinou možnost, než tento úder přijmout. Máme však mnoho možností, jak se následně zachovat. To je již v naší moci. Uvedu příklad: Na mistrovství světa kadetů v roce 2003 naše družstvo postoupilo z třetího místa ze skupiny. Čekala nás tzv. eliminace o postup mezi nejlepších osm. Naším soupeřem byl druhý celek jiné skupiny Nizozemí. Večer před tímto zápasem náhle onemocněli tři hráči, z toho jeden pro nás doposud klíčový hráč základní sestavy. Pohroma jak hrom. Všichni měli teploty, bolelo je všechno, co bolet mohlo. Co se dalo dělat. Jednou z možností bylo si zažehrat na osud a připravit se na porážku od silného soupeře. Druhou bylo udělat z nevýhody výhodu a, i když trochu improvizovaně, pozměnit sestavu, s kterou Holanďané určitě nepočítají. Navíc jsme samozřejmě na určité změny v sestavách byli připraveni, takže to zase tak velké změny nebyly.

Dr. Petr Juda

17. 02. 2010

Porážky, porážky...

Prožívám nyní ve svém životě dost těžké období a volejbal nezaplňuje mou mysl, tak jako tomu bylo doposud. Proto se v dnešním článku uchýlím k citacím z knihy, kterou jsem již několikrát v minulosti vzpomínal. Napsal ji jeden z nejúspěšnějších amerických basketbalových trenérů Pat Riley a její název je Cesta k vítězství. U nás vyšla v roce 1996 v nakladatelství Alpress, dlouho ležela na pultech knihkupectví a nebyl o ni moc zájem. Později zmizela v prodejnách levných knih. Nyní je o ni velký zájem a k dostání není a další vydání se nepřipravuje. Pat Riley byl vyhlášen trenérem desetiletí, když v osmdesátých letech vyhrál s týmem Los Angeles Lakers celkem 5 titulů a po 20 letech byl prvním trenérem, který titul obhájil. Nyní je prezidentem klubu v Miami.

Dr. Petr Juda

03. 02. 2010

Méně časté bolesti kolena

Ve svém dnešním článku se chci vrátit ještě ke zraněním a bolestivým stavům kolena. Několikrát jsem již zmiňoval postižení menisků, zkřížených vazů, bolesti čéšky nebo skokanské koleno. Příčinou bolestí v koleně mohou být i méně častá a méně uváděná postižení povázky na zevní straně stehna (latinsky tractus iliotibialis) a postižení podkolenní šlachy (m. popliteus). Tractus iliotibialis je široká povázka, která se nachází na zevní straně stehna a tvoří jeho konturu a upíná se na zevní stranu horního konce holenní kosti. Při běhu nebo při výskoku se koleno ohýbá a tato povázka přeskakuje a drhne po hrbolku na zevní straně dolního konce stehenní kosti. To může vyvolat překrvení v tomto místě a vzniká zánětlivý proces, který bolí. Bolest je poměrně ostrá hlavně při zmáčknutí na zevní stranu kolena. Tento zánět se nejčastěji objevuje do delším běhu, hlavně u sportovců, kteří buď s během začínají, nebo nejsou zvyklí hodně běhat. Svůj podíl má také opotřebovaná obuv na zevní straně chodidla a nadměrné vtočení nohy dovnitř při běhu (jakoby špičkami k sobě).(ilustrační foto Juda-kadetky 94 při rozcvičování v Belgii)

Dr. Petr Juda

20. 01. 2010

Farmakologické ovlivňování poruch kloubní chrupavky

Poslední články a diskuse zabývající se volejbalovou tématikou (a nakonec celé dění ve volejbalovém hnutí) přinesly hodně pesimismu a zatím nemám chuť se k těmto tématům nějak vyjadřovat. Protože já takové zkušenosti nemám. Trochu tedy odbočuji do oblasti medicíny. Jelikož je potřeba opakovat i stará témata, vracím se k problémům ovlivňování poruch kloubních chrupavek: Kloub je spojení dvou a více kostí povlečených v místech dotyku chrupavkou. To umožňuje pohyb. Klouby jsou zpěvněny měkkými tkáněmi jako jsou kloubní pouzdro, zesilující vazy apod. V dnešním článku bych se chtěl zabývat hlavně kloubní chrupavkou. Porušená chrupavka je základem pro vznik degenerativního onemocnění, tzv. arthrosy kloubu. To vede k tomu, že postupně chrupavka měkne, zduří, trhá se a nakonec zcela z kloubu mizí. Takže v konečné fázi se pohyb uskutečňuje třením „kost na kost“. To je proti tření dvou chrupavek mnohem vyšší a tudíž nevýhodné. Vzniká větší překrvení až zánět a to se projevuje bolestí. Léčba se týká potlačením tohoto zánětu a bolesti. K tomu nám slouží tzv. nesteroidní antirevmatika.

Dr. Petr Juda

06. 01. 2010

Můj úhel pohledu

V posledním týdnu se dva články dotýkaly politiky přestupů mladých hráčů mezi kluby a problematiky výše odstupného po případném přestupu. Aleš Novák ukázal velice dobře tři pohledy úhlu a poměrně bohatá diskuse se zabývala hlavně úhlem pohledu klubů, z kterých hráči odcházejí. Ty ostatní dva zůstaly v pozadí. Pokud bychom však chtěli najít nějaké rozřešení (evidentně nechceme a najít možná ani nejde), potom je správné se snažit co nejvíce objektivně posoudit i ostatní dvě stránky. Zkusím to trochu napravit. Hlavní problém pohledů mezi dvěma kluby je výše odstupného. Samozřejmě, že ten, kdo prodává, chce vydělat co nejvíce peněz. Ten kdo kupuje, chce koupit co nejlaciněji. A zde je hlavní „kámen úrazu“. Zatím se kritizuje politika ČVS (samozřejmě, je to nejjednodušší), že má nedostatky v přestupním řádu.(ilustrační foto Juda)

Dr. Petr Juda

23. 12. 2009

Hlezno: nové poznatky

Medicína má svou velkou přednost, že se neustále vyvíjí. Dynamika výzkumu nových léčebných metod je vysoká a navíc je postavena na pevných základech platných i několik stovek let. Proto obsahy jednotlivých témat léčebných metod např. v našem případě poranění kloubů se prakticky nedají vyčerpat. Naopak je velice dobré dříve uvedená témata znovu opakovat a doplňovat o nové poznatky. Já udělal velice dobré zkušenosti s léčbou poraněného ligamentosního aparátu (poranění vazů) hlezna. Anatomii nechci podrobněji připomínat. Jen obecně. Každý kloub má své statické stabilizátory. Tedy ty, které se výrazněji nedají posilovat ani tonizovat. Těmi jsou kloubní pouzdro, vazy a další. Dále kloub stabilizují dynamické stabilizátory. To jsou ty struktury, které se posilovat a tonizovat dají. Stabilita hlezna je zajištěna šlachami svalů, jdoucími za vnitřním i zevním kotníkem (dynamické stabilizátory). Dále vazy mezi vnitřním kotníkem a kostí hlezennou (talem) a zevním kotníkem a hlezennou a patní kostí (talem a calcaneem).

Dr. Petr Juda

09. 12. 2009

Dotace a dotační politika obcí a krajů.

K napsání tohoto článku mě inspirovalo několik poznámek v diskusích pod posledními články Zdeňka Haníka. Týkaly se financování sportu, v našem případě volejbalu, z veřejných peněz měst a krajů. Pisatelé pod přezdívkou „Sokol“ a „Vlada“ právě ukazují, samozřejmě nechtěně, jak tomu moc nerozumíme a jak bychom stále chtěli, aby se o nás někdo, bez našeho přičinění, staral. „Sokol“ kritizuje hejtmana kraje a město Jihlavu, že nechávají potopit ženy Sokola Bedřichov. Vlada zase kritizuje politiku kraje, který dotuje někoho, kdo již něco dokázal a ne ty, kteří dělají tu masu volejbalové základny. A právě s podporou členské sportovní základny obecně z veřejných zdrojů má problém mnoho funkcionářů i trenérů a nejenom volejbalových. Vždy čekáme, že někdo rozhodne, kolik peněz z městských, krajských rozpočtů dáme na sport a potom samozřejmě zkritizujeme, že je to málo a že jestli to tak politici chtějí dělat, že nám děti utečou do hospod a k drogám.

Dr. Petr Juda

25. 11. 2009

Ty souteže!

V poslední době se diskutuje, a to i na tomto webu, o podobě mistrovských soutěží. Protože převážně diskutují trenéři dívčích složek, je problematika mužských mládežnických soutěží tak trochu zakryta. Proto bych chtěl, alespoň v obecné rovině, k tomuto tématu přispět. Navíc mě inspirovalo včerejší jednání Rady mládeže. To je nový poradní orgán, který by měl být hlavním tvůrcem koncepce rozvoje mládeže ve volejbalu. Zpět k soutěžím. Poslední roky se mistrovské soutěže hodně mění a upravují. Tyto úpravy jsou převážně v souvislosti se startem reprezentačních družstev v nich. K tomu se přidaly i úpravy druhých nejvyšších soutěžích. A protože každý trenér vidí smysl úprav jinak, proto ty diskuse. Když se vrátím k historii soutěží, tak teprve až poslední roky jsou, co se týká změn, skutečně dost bouřlivé. Před 20 lety se hrála 1. a 2. dorostenecká liga, první čtyři z první ligy se s prvními dvěma celky ze slovenské ligy utkaly o mistra republiky. Podobné to bylo jak u mladších, tak i starších dorostenců. Tedy dnešních kadetů a juniorů.(foto: extraliga kadetů)

Dr. Petr Juda

11. 11. 2009

Práce s mládeží a nedostatek funkcionářů.

Je nás málo. To je základní konstatování při snaze řešit hlavní problémy volejbalu. Budu mluvit o volejbalových zkušenostech z Vysočiny. Kraje, kde žiji a pracuji, kde dělám volejbal a jehož jsem poslední 2 roky nejvyšší představitel. Tedy co se týká volejbalu. Vysočina je volejbalově chudý kraj. Extraligový volejbal se zde hrál naposledy v roce 1970, kdy skončila Dukla Jihlava a přestěhovala natrvalo do Liberce. Od té doby není ani náznaku, že by se vytvořilo nějaké družstvo, které by jen naznačilo své ambice dostat se do nejvyšší soutěže. První liga je zatím vrcholem u žen a horní polovina tabulky nedostižným snem. U mužů ani druhá nejvyšší soutěž není v ambicích ani cílech klubů. U mládeže je to trochu lepší. Nejvyšší soutěž juniorů je zde nepřetržitě 10 let, kadetů 8 let a nyní je druhým rokem i nejvyšší soutěž kadetek. Je však paradoxem. Síť klubů a oddílů, které se zabývají volejbalem dospělých je na poměry kraje celkem dost hustá, síť mládežnických družstev je velice řídká. Stačily by na to prsty na rukou. Proč tomu tak je? Je málo těch, kteří jsou ochotni se o volejbal starat. Je málo trenérů a málo funkcionářů. Ti nám chybí nejvíc.(foto Juda)

Dr. Petr Juda

28. 10. 2009

„Pane doktore, kdy mě pošlete na rehabilitaci?“

Při léčení úrazů se často setkávám s otázkou, podle které jsem nazval dnešní článek.Tento dotaz je velice častý. Většinou dochází k zužování problému rehabilitace až vlastně na dobu po zhojení tkání poškozené úrazem. Proto bych chtěl trochu vysvětlit vlastní filosofii rehabilitace při léčení úrazů. Lékařský obor rehabilitace je velice široký a zahrnuje mnoho faktorů. Hlavním cílem je co nejlepší obnova funkce postižené oblasti. Rehabilitační lékařství je v medicíně oborem jedním z nejstarších. Starostem o obnovení funkce pohybového aparátu buď po úrazu, nebo po nějaké chorobě, byla a je přisuzována rozhodující role. U zrodu velkých objevů a nositeli pokroku v lékařských oborech jako je interna, chirurgie apod. stáli učenci, vědci, profesoři. Nositeli pokroku v rehabilitaci byly často rehabilitační sestry, fyzioterapeuti nebo lékaři, kteří měli soucit se svými pacienty a chtěli jim alespoň částečně ulehčit život, když už jim nemohli pomoci se vyléčit. To platí například u poliomyelitidy, dětské mozkové obrny anebo po těžkých úrazech s rozsáhlými následky.