- Podrobnosti
-
Němec Michal,
-
11. Prosinec 2010
-
Zobrazeno: 550
„Tak děvčátka, tak děvčátka... Zopakujeme si jak nám funguje košíček“, řekla paní Kadeřábková oblíbenou formulku svého muže a mladé volejbalistky už věděly co mají dělat. „Ano, přiložíme ruce k míči a zvedáme nahoru... Tak... Dobře... hlava je zakloněná, ještě trošku Miluško. Míč držíme těsně nad čelem, níž Rendo... tak... a hezky si každá svůj košíček prohlédneme. Máme ho dobře? Martino, jen konečky prstů, dlaně se míče nedotýkají... Tak... a míč drží hlavně tři prsty a nejvíc ukazováček. Lokty výš Verčo... To je ono, dobře Martino. A přidáme nohy...“. Trenérčin hlas nabýval na jistotě, neboť tréma rychle vyprchala a paní Kadeřábková byla příjemně překvapena, jak všechno funguje. „Nedá se nic dělat, dneska tam budeš muset jít sama, maminko“, vzdychl pan Kadeřábek když odpoledne s horečkou ulehal do postele. „Ano tatínku“, odpověděla paní Kadeřábková mechanicky a chtělo se jí plakat. „Neboj se, dám ti svojí přípravu“, povzbudil jí potící se marod a polknul další paralen. „Tak... chodidla od sebe... Na šířku boků Maruško, dobře... Nestojíme na čapích nohách, kolínka pokrčit... Ano... ano.“. Paní Kadeřábková zatím nevynechala ani jeden trénink a tak pečlivý a svědomitý pan Kadeřábek vychovával nejen své družstvo, ale i svou asistentku.
„Tak děvčátka, tak děvčátka... Zopakujeme si jak nám funguje košíček“, řekla paní Kadeřábková oblíbenou formulku svého muže a mladé volejbalistky už věděly co mají dělat. „Ano, přiložíme ruce k míči a zvedáme nahoru... Tak... Dobře... hlava je zakloněná, ještě trošku Miluško. Míč držíme těsně nad čelem, níž Rendo... tak... a hezky si každá svůj košíček prohlédneme. Máme ho dobře? Martino, jen konečky prstů, dlaně se míče nedotýkají... Tak... a míč drží hlavně tři prsty a nejvíc ukazováček. Lokty výš Verčo... To je ono, dobře Martino. A přidáme nohy...“. Trenérčin hlas nabýval na jistotě, neboť tréma rychle vyprchala a paní Kadeřábková byla příjemně překvapena, jak všechno funguje. „Nedá se nic dělat, dneska tam budeš muset jít sama, maminko“, vzdychl pan Kadeřábek když odpoledne s horečkou ulehal do postele. „Ano tatínku“, odpověděla paní Kadeřábková mechanicky a chtělo se jí plakat. „Neboj se, dám ti svojí přípravu“, povzbudil jí potící se marod a polknul další paralen. „Tak... chodidla od sebe... Na šířku boků Maruško, dobře... Nestojíme na čapích nohách, kolínka pokrčit... Ano... ano.“. Paní Kadeřábková zatím nevynechala ani jeden trénink a tak pečlivý a svědomitý pan Kadeřábek vychovával nejen své družstvo, ale i svou asistentku. Ta teď konejšivým, ale pevným hlasem spolehlivě vedla trénink a děvčatům se to líbilo, protože halasný baryton pana Kadeřábka jim přeci jenom trochu naháněl strach. Novopečená samostatná trenérka po krátkém zopakování košíčku (hlavně kvůli těm mladším), rychle přešla na pinkání a tak se sokolovnou nesla klidná, stále dokola se opakující, slova a krátké pokyny: „Srovnej prsty, chodidla, pod míč, nad čelem, couvej, rychleji, lokty, kolena, střeh, sklop zápěstí, prsty, dlaně... atd. atd. A samozřejmě nechyběla i další slova jako: Dobře, výborně, nevadí, to je ono, nic si z toho nedělej...
Náplň tréninku, dle přípravy pana Kadeřábka, byla poctivě plněna, zbýval už jen minivolejbal a závěrečný strečink. Když nadšené volejbalistky dobojovaly a v sokolovně dozněl poslední hvizd píšťaly, ozval se z galerie potlesk. „Kde se tam ten chlap vzal?“, pomyslela si paní Kadeřábková a tvářila se, jako že si ničeho nevšímá. Muž však rychle seběhl dolů a šel přímo k překvapené trenérce. „Jak to, že nejste přezutý!?“, snažila se mít navrch, ale muž bez zaváhání sundal boty a šel dál. „Strečink děvčata... “. „Dobrý den, já jsem Šindelář...“, skočil jí muž do řeči a paní Kadeřábková dostala vztek. „Tady nemáte co dělat“, zabodla prst do vzduchu aby věděl kudy odejít. „A pěkně se na protahování soustředíme...!“, doplnila výhružně a ani nevěděla proč jí ten tleskající narušitel tak rozčílil. Trénink skončil. Narušitel čekal v předsálí a velmi zdvořile se představil jako otec jedné z děvčat, Evičky Šindelářové. „Paní trenérko, velice rád bych vám nabídl...“, paní Kadeřábková se v rozčílení lekla, že jí snad chce požádat o ruku, „...rád bych nabídl spolupráci. Prostě finanční zajištění pro váš volejbalový oddíl.“.
„Tak vidíš tatínku, všechno jsem zvládla, myslím že klidně můžeš marodit“, zakončila vyprávění paní Kadeřábková a tvářila se jakoby nic. Ale za vlídným hlasem byl ukryt i nenápadný osten zadostiučinění. Ano zvládla to, zatímco její velký dominantní manžel ležel bezmocně v posteli a mohutným tělem otřásala zimnice. Ale nebyla by to ona aby se jí pana Kadeřábka nezželelo. „Budeme se asi jmenovat VOLLEYBALL SIND & SOFT“, řekla teď už opravdu laskavě a její ruka se něžně položila na jeho rozpálenou hlavu.
Michal Němec, 8. Prosince 2010
RSS
