- Podrobnosti
-
Němec Michal,
-
23. Říjen 2010
-
Zobrazeno: 522
„Volejbal je míčová hra“, prohlásil pan Kadeřábek a zatímco paní Kadeřábková přikyvovala, významně se rozhlédl. Když se ujistil, že nikdo neodporuje, pokračoval hlubokým hlasem ve výkladu: „Za den vzniku této hry je obecně považován 9.únor roku 1895, ale něco předcházelo...“. Tady se dramaticky odmlčel. Mluvil, frázoval a dokonce i gesta dělal přesně jako inspektor Kojak. Theo Kojak - drsný chlapácký typ, ale veskrze poctivý, spravedlivý a hlavně citlivý, zkrátka pod „šupinatou“ pokožkou vřelé lidské srdce. Den před tím dávali v televizi dvacátý sedmý díl a pan Kadeřábek ho prostě miloval. Ano, Kojak je to pravé. Na okamžik se nad sebou (Kojakem) blaženě zasnil a obličej se mu uvolnil do nepřítomného výrazu. „Ehm... Něco předcházelo...“, přišla svému muži na pomoc ospale mžourající paní Kadeřábková. Tomu se ihned zpevnily rysy a nedbalým basem Kojakova dabéra Miroslava Moravce pokračoval. „Ano... aby bylo co hrát v zimě, tedy v tělocvičně, vymyslel v roce 1891 kolega pedagog“, tady vznikla nepatrná pauzička, „ James Naismith hru, kterou nazval naismith-ball. Ta hra se hraje dodnes a jmenuje se jak...? Basketbal, neboli košíková!“ odpověděl si sám a byl se svou řečí spokojen. Přesně v této chvíli se maminka Milušky, paní Kaucká, rozhodla, že nutně musí odejít na záchod.
„Volejbal je míčová hra“, prohlásil pan Kadeřábek a zatímco paní Kadeřábková přikyvovala, významně se rozhlédl. Když se ujistil, že nikdo neodporuje, pokračoval hlubokým hlasem ve výkladu: „Za den vzniku této hry je obecně považován 9.únor roku 1895, ale něco předcházelo...“. Tady se dramaticky odmlčel. Mluvil, frázoval a dokonce i gesta dělal přesně jako inspektor Kojak. Theo Kojak - drsný chlapácký typ, ale veskrze poctivý, spravedlivý a hlavně citlivý, zkrátka pod „šupinatou“ pokožkou vřelé lidské srdce. Den před tím dávali v televizi dvacátý sedmý díl a pan Kadeřábek ho prostě miloval. Ano, Kojak je to pravé. Na okamžik se nad sebou (Kojakem) blaženě zasnil a obličej se mu uvolnil do nepřítomného výrazu. „Ehm... Něco předcházelo...“, přišla svému muži na pomoc ospale mžourající paní Kadeřábková. Tomu se ihned zpevnily rysy a nedbalým basem Kojakova dabéra Miroslava Moravce pokračoval. „Ano... aby bylo co hrát v zimě, tedy v tělocvičně, vymyslel v roce 1891 kolega pedagog“, tady vznikla nepatrná pauzička, „ James Naismith hru, kterou nazval naismith-ball. Ta hra se hraje dodnes a jmenuje se jak...? Basketbal, neboli košíková!“ odpověděl si sám a byl se svou řečí spokojen. Přesně v této chvíli se maminka Milušky, paní Kaucká, rozhodla, že nutně musí odejít na záchod. Co nejtišeji vstala a nenápadně se sunula ke dveřím. Jako na povel se ovšem zvedli i ostatní rodiče a plíživými kroky prchali za paní Kauckou. Vrzání židlí a parket, dupání, omluvné šeptání, to vše zcela zrušilo soustředěnou atmosféru, takže mladé volejbalistky také začali koukat po dveřích a zcela nezakrytě zívaly. Pan Kadeřábek se cítil tou bezohledností pokořen, jeho přednáška právě byla silně narušena, „Ano basketbal...“ snažila se zachránit situaci paní Kadeřábková a rychle napřímila hlavu opřenou o sekretář. „Podělaný rodiče...“ řekl v panu Kadeřábkovi Kojak a pak s vypětím všech sil pokračoval nahlas: „To však nestačilo Williamu G. Morganovi...“, nešťastný řečník cítil, že i Kojakuv hlas ho poněkud opouští, „... a tak vymýšlel a vymýšlel až 9. února 1985 v americkém městě Springfield vznikl sport, který Morgan z neznámých důvodů nazval...“. Vtom ovšem byla nit vývoje volejbalu brutálně a definitivně přetržena. „Nezlobte se, ale my tady teď máme pravidelný brainstorming “, ozval se po krátkém ostrém zaklepání nejprotivnější mužský hlas jaký kdy pan Kadeřábek slyšel. „Zastřelte ho“ stačil ještě zavrčet vnitřní Kojak a pan Kadeřábek, k radosti všech zúčastněných, výuku musel ukončinčit.
Jako trenér byl pan Kadeřábek toho názoru, že by své svěřenky měl vzdělávat i teoreticky. Dokonce v něm kvůli tomu hryzalo špatné svědomí. „Když se někdo učí hrát na třeba housle, patří k tomu výuka teorie a ve volejbale by to mělo fungovat podobně“, hlásal. A tak, když mu před tréninkem telefonovali, že v tělocvičně protekla střecha, byl vlastně rád. „Začít se musí historií!“ zavelel zvesela a před zrcadlem si vyzkoušel Kojaka. Děvčatům i rodičům sdělil, že trénink sice odpadá, ale nic se neděje, protože bude nahrazen výukou v klubovně, kam všechny přítomné ihned bez milosti nadirigoval. To, že se výuka nezdařila, pak považoval za vlastní selhání, a nic na tom nezměnila ani omluva šéfa oddílu za zmatky s klubovnou. Nejhorší však byl intenzivní vnitřní neklid, který pan Kadeřábek od té chvíle pociťoval. Jakási obsedantní potřeba ho neustále pudila něco dodělat, dokončit, doříct. Alespoň tu historii... „Co to vůbec je ten brainstorming?“ zeptal se u večeře znechuceně a aniž čekal na odpověď o poznání uvolněněji pokračoval: „Ten Morgan musel bejt zajímavej chlap, vona to ze začátku byla spíš jen taková plácaná. Ale hlavně je zajímavý, že to z nějakýho záhadnýho důvodu nazval...“. V tomto kritickém okamžiku však, neprozřetelně a necitlivě zasáhla paní Kadeřábková, což se jí stávalo jen výjimečně: „Tatíku, vždyť ti ta večeře vystydne“, skočila mu do řeči.
Hlava pana Kadeřábka se nechtěla zastavit. Od chvíle kdy praštil příborem a vyrazil ven uplynulo už nejméně deset minut ale myšlenky ne a ne se zklidnit. Původ jeho milované hry stále zůstával zneuctěn, neočištěn, nedořečen. „Hele volejbalista“ přivítali ho hospodě, ale on do sebe vrazil myslivce a pak vyštěkl otázku „Víte vy vůbec jak se původně volejbal jmenoval?“ „Mintonette“ odpověděl řezník Humhal nezúčastněně. Pan Kadeřábek potěšeně zamrkal, takovou znalosti od Humhala neočekával. „A kolik ho hrálo lidí?“, „Jak to zrovna vyšlo“, ozval se důchodce Balík. „Správně“ pochválil ho znovunalezený Kojakův hlas „A jak byla vysoká síť?“, „Jednou jsi říkal osm střevíců a jindy zase 183 cm, tak já nevím...“, z hlasu traktoristy Benáka byla slyšet výčitka, „To je jako s míčem, jednou to byl míč na basket, pak jen duše a nakonec dutá koule plněná senem... Prase aby se v tom vyznalo! „. Panu Kadeřábkovi se pomalu vracela rovnováha. „ ,Co se stalo roku 1910?„ položil ještě kontrolní otázku, ale i ta byla zodpovězena: „Zákaz driblinku, tedy pinkání nad sebe a už s tím dej pokoj!“. Hospodský Bednář rázně ukončil volejbalové zkoušení, zkasíroval hosty a zavřel hospodu.
Každý večer, celých sedm dní před trenérskou trojkou se pan Kadeřábek za rundu myslivce nechával U Bednářů důkladně prozkoušet. Jak vidno, zafungovalo to na obě strany. „Když to šlo v hospodě, musí to jít i v sokolovně“, pomyslel si zjitřený pedagog a převlékl se do pyžama. „Kojak se moc neosvědčil, jenže ten Myslivec se zase tak nějak nehodí k těm našim holkám...“ bručel pan Kadeřábek před spaním. „Však to nějak vymyslíš tatínku“, řekla paní Kadeřábková. „Vono taky, kdy se k tomu zase dostanem, víš maminko... „, zívnul zneuznaný teoretik. „ A co... při nejhorším se ty naše malé volejbalistky bez nějaké té historie obejdou“ dodal úplně potichu ženský hlas. To už ale pan Kadeřábek na štěstí neslyšel, protože usnul.
Michal Němec
RSS
