Shody a rozdíly.

Podrobnosti

Merta Zdenek,

14. Červen 2008

Zobrazeno: 2209

Všechny kolektivní sporty potřebují vedení – pevnou ruku. Někdo prostě musí sestavit tým, organizovat přípravu, rozdělovat úkoly ve hře, říkat vtipy, určovat rytmus utkání – prostě velet. Vím, že se dopouštím zjednodušení, ale - za to vše většinou zodpovídá trenér. Ten se chová standardně (tj. slušně) a dobrovolně bere na svá bedra eventuální neúspěchy, tedy porážky. Všechny síly kolektivu jsou totiž ve službách hlavního úkolu – dosáhnout VÍTĚZSTVÍ. Tým o strategii k tomu vedoucí však nemusí příliš přemýšlet, může se chovat návykově a instinktivně. Ne tak trenér, ten si to dovolit nemůže, ostatně má většinou k dispozici nejvíce informací a zachází s nimi jako psycholog i politik – to jest spekulativně. Někdy informace, které na někoho má, dokonce vůbec nepoužije a že toho často ví dost. Limit jeho pravomoci se v jednotlivých případech liší, je však evidentní, že může být lehce odvolán. Psychické i fyzické problémy družstva řeší zpravidla pohovorem a relaxací.
Říká se, že trenéři vědí leccos, neboť zažívají s hráči  krizové situace. Je fakt, že na hřišti se odhalí charakter jedince mnohem důkladněji, než kdekoli jinde. Zajímalo by mě například,  jestli trenér – muž u ženských kolektivů ví, kdy má která hráčka menstruaci?
Provoz divadla je úplně klasickým příkladem týmové činnosti. Je to stát ve státě – dílny, logistika, catering, reklama, účetnictví atd. – všechno v jednom domě (a taky nemocnice, plná schizofrenních herců, kteří jsou každý den někým jiným). Hlavním důvodem toho všeho povyku je vytvořit PŘEDSTAVENÍ, nejlépe pak úspěšné. Ale pozor, i neúspěšné představení má právo na život, pokud jde o „opravdové umění“. Když nechodí lidi, jde o „čestnou prohru“. Ve sportu není třeba přidávat k prohrám adjektiva.
Divadlo vede ředitel, který se klidně může chovat jako ředitelé jiných podniků. Jiný případ je ten, pod jehož vedením vzniká samotný produkt, o který jde – THE SHOW. To je režisér - speciální osoba s mimořádnou pravomocí téměř bez limitu. Chová se nestandardně, je zodpovědný výlučně za úspěch představení, za neúspěch mohou herci, eventuálně ředitel nebo osud. Nepodléhá nikomu a vždy použije všechny informace, které na členy souboru má nebo v průběhu zkoušení získá. Nikdy není odvolán. Režiséři se chovají různě a je neuvěřitelné, co jim někdy prochází. Někteří tichým hlasem prosí o pomoc a jiní despoticky řvou, haraší, dokonce i mlátí lidi – mnozí se prostě při zkoušení dopouštějí trestných činů. Holt se pracuje s emocemi a pro jejich uvolnění je povolen jakýkoli prostředek. Herci o strategii ani o ničem jiném nepřemýšlejí. Fyzické i psychické problémy souboru se řeší chlastem.
Mimochodem – režisér většinou neví, kdy má která herečka menstruaci, ví to jen u té, která hraje hlavní roli, neboť s tou v inkriminované době bydlí.
Takže – jak vidíte, shody i rozdíly tady jsou.

V Mníšku pod Brdy 10.6.2008     Zdenek Merta