H O L D O S O B N O S T E M

Ačkoliv celosvětovou zprávou číslo jedna je na začátku června fakt, že má Paris Hilton jedno ňadro výš (a tím zřejmě druhé níž, i když o tom už se nepíše), sedmibojové společenství zaregistrovalo při 32. turnaji sportujících osobností skutečnost, která jej zaujala daleko víc. Paris Volley (nikoliv Hilton), je letitým sportovním domovem volejbalového internacionála Jiřího Nováka. Jirka, řečený Patník, je ve Francii výrazně populárnější, než ve své domovině – dokladem tvrzení budiž fakt, že byl jako cizinec poctěn nesením olympijské pochodně  směřující do Pekingu. Není proto divu, že byl při své sedmibojové premiéře výkonnostní neznámou i pro počítač, který losuje soutěžní páry a v akci se tak objevil po boku fotbalového trenéra Jardy Hřebíka. Oba šikulové se vzácně doplňovali a nakonec se zapsali do análů soutěže hned dvakrát. Byli vůbec první dvojicí historie, která postoupila do semifinále v pěti disciplínách a navíc pokořili celkové bodové maximum, jež před sedmi léty ustanovil pár Haník – Merta. Pravidelní čtenáři této rubriky vědí, že v roce 2001 dostal míčový sedmiboj nový podtitul, který se stal současně i mottem akce – ÚSPĚŠNÍ POMÁHAJÍ ZAČÍNAJÍCÍM. Od té doby každý sportující (při každém turnaji)  věnuje 1000,-Kč na charitativní finanční dar, který je vždy při  vyhlašování výsledků předán vybrané osobě či organizaci, jež ve svém oboru teprve začíná. Součástí 32.turnaje se stala i rekapitulace bohulibé činnosti, při níž sportující osobnosti mezi sebou při 17-ti turnajích vybraly neuvěřitelných 740 000,-Kč !!!  V článku není prostor na jmenovitý souhrn všech laureátů (najdete jej v samostatné rubrice „Charitativní složka sedmiboje osobností“). Určitě je však...

2 komentářů

C E S T O V Á N Í

Za těch 1000 dní jestvování v říši krále Šahriára už se semlelo bezpočet témat. Jedno však, dle mého soudu ne nepodstatné, zatím otevřeno nebylo. Kdykoliv zazní termín z titulku, spontánně mi naskočí ruská mutace – PUTĚŠESTVYJE. Dnes je tomu na den přesně 40let (nebyl jsem líný prodrat se závějemi zaprášených pavučin a nalistoval jsem v indexu…), kdy jsem se spolu s dalšími zoufalci pokoušel složit zkoušku z jazyka téměř mateřského. Jako konverzační téma jsem si vytáhl to shora uvedené. Paní profesorka Morkovinová vydržela moji buditelskou staroslověnštinu poslouchat s bídou 3 minuty a pak mi hodila  - jak se mylně domnívala – záchranný pás. „Kolego, jak se řekne rychlík a jízdní řád…?“ Na rozdíl od tehdy si tyhle samozřejmosti budu pamatovat i v rozvinutém Alzheimerovi (skoryj pojezd, razpisanie pojezdov). Už už jsem se pakoval, když zazněla její těžko uvěřitelná žádost o můj studijní průkaz. Přestože se jako rodilá Ruska mohla cítit mým vystoupením do morku kostí uražena, odměnila mne „lidovkou“ se zdůvodněním:“ Někomu to napsat musím. Když vás, vy umělci, všechny vyházím, nalezete mi sem znova. Zdraví mám jen jedno…!“ O tom ale psát nechci. Stejně tak nebudu rozvíjet související úvahy na téma Fischer Reisen nebo Sunny days, kde se nabízí all inclusive, aby se z toho nakonec vyklubal  one way ticket…

6 komentářů

PAPEŽ

Náhoda tomu chtěla, že se domovskou adresou nacházím necelý kilometr vzdušnou čarou od místa, kde v pondělí 28. 9. 2009 bude sloužit mši papež BENEDIKT XVI. Na rozlehlých lukách u Proboštských jezer na hraně Staré Boleslavi, nejstarším českém poutním místě spojeném se svatováclavskou tradicí a mariánským kultem, kde byl právě 28. září 935 svým bratrem Boleslavem zavražděn český kníže – svatý Václav, se v ten den očekává až 65 tisíc poutníků. Ač vychováván v rodině se silnými katolickými kořeny, sekulární režim ze mne uhnětl ateistu. Přesto však v odlesku posledních dní začínám věřit v zázrak. Jinak se snad ani aktuální dění ve Staré Boleslavi a okolí nedá charakterizovat. Taková hustota dělného lidu na metr čtverečný byla naposledy v České kotlině zaznamenána na Letné na 1. máje ještě za komančů. To, co léta chátralo, je najednou během pár dní jako ze škatulky. Výpadovka na Mělník, dlouhodobě používaná výrobci tlumičů jako testovací polygon, je nejen zalátaná, ale i čerstvě opatřena vodorovným značením. Při jízdě v noci už mají řidiči jistotu, že nejedou volnou přírodou. Vyklučeny a vysekány jsou škarpy, v místech očekávaného náporu věřících jsou dokonce vysypány drobným štěrkem. Veškeré příjezdové komunikace, po nichž ve slavný den popluje papamobil s Josephem Ratzingerem, dostávají nový živičný povrch, upravuje se okolí. Bezvěrci s rozličným nářadím se pohybují po souši i ve větvích stromů. Louky u Proboštských jezer jsou sestřiženy jako fairwaye na sousedním golfovém hřišti... (foto: www.prazsky.denik.cz)

1 komentářů

TOUR de BRDY

Jako nezávislá osoba se pokusím na těchto stránkách aspoň na okamžik zaměnit aktuální atmosféru volejbalové lži a nenávisti za sedmibojový  dotek pravdy a lásky. Už proto, že se nesmiřitelní protagonisté rozepří pod vysokou sítí dokáží ve druhém jmenovaném prostředí k sobě chovat bezkonfliktně. V roce 2004 vymyslel tehdejší příbramský starosta, současný 1.náměstek ministra financí a budoucí sněmovní poslanec Ivan Fuksa přejezd nejkrásnějších centrálních, neveřejných, partií brdského hřebene na kolech. Když jej pak se souhlasem velitele jineckého vojenského újezdu uskutečnil a v následujících letech zopakoval, stala se TOUR de BRDY jakousi osmou, nepovinnou, disciplinou míčového sedmiboje osobností. Vystoupat panenskou přírodou z Příbrami na nejvyšší brdský vrchol, 865 m vysoký TOK, dá docela zabrat. Proto trasu půlí bufet v rybářském srubu Vojenských lesů u Padrťských rybníků. Ty leží v nadm.výšce bezmála 700 m a byly založeny už v 16.století jako vodní rezervoár pro provoz blízkých hutí.  V současné době jsou využívány k chovu ryb. Unikátní přírodní kout byl jako přírodní rezervace navržen do celosvětové soustavy NATURA 2000 – hnízdí zde např. orel mořský, bekasina otavní, čáp černý nebo volavka šedá. Zpáteční cesta z Padrtí už je brnkačka; v útrobách hřeje gulášek, ale hlavně – trasa klesá. Brdské putování má však i duchovní rozměr – na jeho závěr navléká autor každoročně jako odměnu za 60 odjetých kilometrů s převýšením tisíce metrů nějakou místní pamětihodnost. Jednou je to návštěva památníku Antonína Dvořáka ve Vysoké u Příbrami, kde kromě hudby servíruje pozorná ředitelka zmoženým cyklistům spolu s kávou i výtečný štrúdl vlastní výroby, podruhé prohlídka rodinného domku našeho nejslavnějšího hudebního skladatele tamtéž. Zasvěceným průvodcem v autentickém prostředí není nikdo jiný, než Antonín Dvořák, takto vnuk geniálního tvůrce. Do všech místností rozpadajícího se objektu, i do zarůstajícího parčíku, se dostáváme jen díky nadstandardnímu osobnímu vztahu starého pána k Ivanovi – vše je soukromé a jinak pod pevným zámkem. Na vině neutěšenosti prostředí jsou bohužel dědické vztahy v rozvětvené rodině. Jindy končí vyjížďka u bran Hornického muzea v Příbrami. A je úplně jedno, jestli do podzemí sfáráte v havířské kleci, vlastními hýžděmi vyleštíte nejdelší podzemní skluzavku v zemi nebo vás do přítmí odveze hornický vláček. Podstatné je, že se z rozpáleného letního dne dostanete do konstantních 9°C. Kdo nezažil, neuvěří – luxus…! Letošní národopisná tečka byla skoro až mystická. Na Svaté Hoře nad městem se nás ujal farář místní římskokatolické baziliky, charismatický Stanislav Přibyl, který nám populární a vtipnou formou přiblížil historii i současnost nejznámějšího mariánského poutního místa v Čechách. Soška Panny Marie Svatohorské – chlouba baziliky - už byla v době naší podvečerní návštěvy po celodenním producírování ukryta v sejfu, zato stříbrný oltář kostela Nanebevzetí Panny Marie zářil v zapadajícím slunci, jakoby nám chtěl její absenci vynahradit. A když potom za doprovodu místního varhaníka vystřihl sólista opery Národního divadla v Praze Vratislav Kříž  AVE  MARIA (kde ten kluk vzal po celém dni na kole takový hlasový fond…?), dlouze s námi tleskali farář i kostelník. Zde by mohlo brdské povídání rámující 6.ročník TOUR končit. To by na mne ale při zpáteční cestě domů nesměla z každého třetího dálničního billboardu civět tvář média bývalého náměstka ministryně školství Soukupa. Zhrzený politik, který v návalu uražené ješitnosti  prakticky sestřelil předchozí vládu, před sněmovními volbami pase po všech škarpách republiky tvář nešťastné poslankyně. Ta ani neví, jak se jmenuje. Jakápak ZUBOVÁ…?!? To by se její manžel, ruský malíř, musel jmenovat  ZUB…! Na přechylování však máme jiné kabrňáky. Jeden z největších, kladenský Ota Rovina, sedí zatím ještě na Kavčích horách. Rozumí nejen mateřštině, ale i volejbalu – nedávno třeba pobavil čtenáře www.cvf.cz . Pokud však nechci psát v rozporu s úvodním odstavcem tohoto dílka, musím jeho téma rychle opustit.

Po dni v sedle jsem za volantem očekával spíš ataky mikrospánku. Dostavily se však MIKROAMOKY. A to vždy, když jsem projížděl kolem billboardu, na němž nic netušící MÁMA MATURANTŮ z Green Revolution nahrazuje svoji jindy usměvavou tvář její přísnou, napučenou metamorfózou a dává palec dolů radaru. Předpokládané umístění radarové základny amerického systému protiraketové obrany na kótu 718,8 m (vzkaz pro „zachránce“ Brd: kopec, vzdálený zhruba 1300 m od Hořejšího padrťského rybníka, má jméno – ti, co zdejší prostředí znají a mají ho skutečně rádi, mu říkají Břízkovec…) má 2 rozměry – politický a věcný. Dnes je to přesně 40 let, co jsem v centru Liberce prchal před střelbou svých spoluobčanů navlečených do šedivých, lambertovských mundúrů ozbrojené pěsti dělnické třídy. Nic podobného už zažít nechci, bratrskou výpomoc si nepřeji ani pro svoje potomstvo. Z politického pohledu proto dávám radaru – symbolu nezávislosti – palec nahoru.

Žádné komentáře

A L B E Ř S K É Č T Y Ř K Y

Před pár týdny jsme s majitelem těchto webových stránek završili coby pořadatelé 30. turnaj míčového sedmiboje osobností. Mimo jiné i proto, že jsme oba svým založením spíše konzervativci a ctitelé tradic, kteří se drží zásady, že by se mělo ve starých dobrých a ověřených činnostech a akcích pokračovat, pokud to jen trochu jde, a neutíkat se k jiným, třebaže modernějším, populističtějším či výnosnějším. Stejně tak, jako se nemá pro nové přátele zapomínat na staré…. Každý, kdo se někdy podílel na organizování podobné akce, ví, co to obnáší. Zvláště pak, když z ní udělá seriál. Nebo ji dokonce nechá vstoupit do historie půlstoletým opakováním. O jedné takové to bude dnes…. Na přelomu 50. a  60.let minulého století začala část pražských vysokých škol s výstavbou letních výcvikových táborů, v nichž katedry tělesné výchovy pořádaly tehdy povinné sportovní kurzy. Hrstka nadšenců z KTV Vysoké školy ekonomické objevila zázračný přírodní kout na levém břehu Lužnice pod dobronickým hradem, na protějším, pár kilometrů proti proudu řeky, zase zakotvili medici (mimochodem, oba tábory vzala povodeň l.p. 2002, teď už jsou opět jako ze škatulky). Emotivním uměleckým duším (FAMU, DAMU, HAMU) se naopak zalíbila Vltava v Poněšicích a Univerzita Karlova obsadila louku plnou zvědavých syslů u rybníka Osika v Albeři. Fenomén zprvu spartánsky skromných táborů plných romantiky vznikal doslova na zelených loukách, podobně se tvořila i jejich programová náplň...

2 komentářů


Servisní organizace: VCM Brno, Botanická 70, 602 00 Brno, mobilní tel.: 608 121 214, e-mail: info@vcmbrno.cz
OLC Systems, s. r. o. - tvorba www stránek

autor článků:
Luboš Bednář

  • Zpravodajství ze soutěží
  • Naši hráči v zahraničí
  • Glosování událostí

autor článků:
Zdeněk Haník

  • Trenérské tipy
  • Aktuality z vrcholného volejbalu
  • Reakce
  • Trendy světového volejbalu

autoři článků:
Jiří Zach, Petr Juda, Radek Krpač

  • Trenérské tipy
  • Lékařské aspekty volejbalu
  • Tipy pro kondiční trénink
  • Překlady ze zahraniční literatury
  • Mentální trénink

autoři článků:
Pavel Plzák, Jaroslav Matěj,
Radek Častulík, Aleš Novák

autor článků:
Jakub Novotný

  • Volejbal očima hráče
  • Hráčské zkušenosti
  • Zajímavosti ze zahraničních lig

SO - Víkendová příloha
Zdeněk Merta
Jan Jiráň
Jiří Lípa
Ivo Dubš
Michal Palinek
Jiří Novák
Jaroslav Hřebík
Jaromír Bosák
Pavel Hartman
Jaromír Votík
Luděk Procházka

NE - Diskusní fórum
Přemysl Kubala
Zdeněk Haník
Michal Němec