Jak jsem si zamiloval sport.

Podrobnosti

Jiráň Jan,

22. Září 2007

Zobrazeno: 1969

Mohlo by se zdát, milý čtenáři, že dnes budu psát o fotbale, ale já bych chtěl spíš vyprávět o smyslu pro hraní si, o snech i o okamžiku, který může ovlivnit náš život. Ke sportu mě přivedl tatínek. Ještě jsem nechodil do školy, když mě tatínek vzal na první fotbalový zápas. Sparta hrála na Strahově proti anglickému West Ham United. Cestou na větrný kopec mi tatínek řekl o rodinném dědictví, Jendo, tvůj prvorozený syn by se měl jmenovat Jan, ty jsi již osmý Jan v řadě, pijeme světlé pivo a fandíme Spartě... (Foto: www.botafogo.cz)

Mohlo by se zdát, milý čtenáři, že dnes budu psát o fotbale, ale já bych chtěl spíš vyprávět o smyslu pro hraní si, o snech i o okamžiku, který může ovlivnit náš život. Ke sportu mě přivedl tatínek. Ještě jsem nechodil do školy, když mě tatínek vzal na první fotbalový zápas. Sparta hrála na Strahově proti anglickému West Ham United. Cestou na větrný kopec mi tatínek řekl o rodinném dědictví, Jendo, tvůj prvorozený syn by se měl jmenovat Jan, ty jsi již osmý Jan v řadě, pijeme světlé pivo a fandíme Spartě... Na samotný zápas si příliš nepamatuji, ale okouzlila mě atmosféra na stadionu. Ve stařičké aréně se tísnilo padesát tisíc diváků, barevné prápory vlály na žerdích (tehdy byli diváci ještě k sobě ohleduplní). Zvědavě jsem pozoroval tajemný svět fandů, poslouchal jejich chorály a v tom se to přihodilo! Okamžik, který mi dost ovlivnil život. Kapitán Sparty Ivan Mráz si potřásl s anglickým kapitánem pravicí, předal mu vlajku klubu a pak se rozběhl přes celé hřiště, sundal si zářivě bílou kapitánskou pásku a vhodil ji do branky! To ji asi začaroval, napadlo mě. Víc si na zápas nepamatuji. Když jsem přišel domů, poprosil jsem maminku, aby mi na všechna trička našila osmičku, kterou na dresu nosí Ivan Mráz. Tehdy to ovšem nebylo tak snadné, čísla se neprodávala v krámech jako dnes. Maminka musela osmičky vystříhat ze starých látek. Měl jsem tedy na tričku i osmičku kvítkovanou.
Zanedlouho jsem šel do školy. Hned první den jsem požádal paní učitelku Brožkovou, zda-li by mě mohla k tabuli vyvolávat jako Ivana Mráze. Paní učitelka měla pro hru pochopení a tak jsem celé dva roky chodil k tabuli jako Ivan Mráz. Vždycky, když se ozvalo toto jméno, nadmul jsem se a důstojně jsem kráčel ke katedře. Cestou jsem pozoroval jestli holky koukají. Koukaly. Snažil jsem se umět, abych vypůjčenému jménu nedělal ostudu.
Po třiceti letech jsem se s Ivanem Mrázem potkal v Ypsilonce (divadlo Ypsilon, pozn. redakce). Přišel se podívat na Prodanou nevěstu. Napadlo mě, že bych mohl na jeviště v roli Krušiny vyběhnout s osmičkou na zádech... Po představení jsme si povídali nad kávou. Úplně jsem pana Mráze odzbrojil, když jsem mu vyprávěl o jeho osmičkách i o tom, že jsem chodil v první třídě k tabuli pod jeho jménem. Pak mě napadlo, že bych se konečně mohl zeptat, proč tenkrát zahodil tu pásku do branky. Víte, pane Mrázi, to byl ten moment, kdy jsem objevil tu skrytou, tajemnou vášeň pro hru. Proto jsem začal sám hrát fotbal za žáky Sparty. Ivan Mráz zvážněl. Vy jste asi pověrčivý a tu branku jste začaroval, nabízel jsem. Ivan Mráz zavrtěl hlavou, nedal jsem do ní penaltu, pokrčil rameny. Ta páska byla zářivě bílá a nechtěl jste na sebe upozorňovat, nevzdával jsem se. (Dnes už vím o periferním vidění). Ivan Mráz se začal mračit. Tak proč jste to udělal? Naléhal jsem, mně to gesto ovlivnilo celý život?! Starý kapitán rozpačitě polkl a řekl, víte, pane Jiráni, ona mě ta páska děsně škrtila...

 V Praze 18.9.2007         Jan Jiráň