Zlatý fond metodiky
pouze pro členy klubu
Kopačky a balalajka
- Podrobnosti
- Jiráň Jan,
- 13. Prosinec 2009
- Zobrazeno: 1336
Před dvěma lety všichni herci v Ypsilonce psali do prosincového programu svá vánoční přání. Já jsem chtěl od Ježíška konečně pravé kožené kopačky a dlouhé trenýrky. Jako fotbalový žák Sparty jsem rok co rok marně hledal pod stromkem adidasky. Jenže to bylo v době, kdy se čekalo na světlé zítřky a mandarinky byly právě jen na Vánoce. Existence kiwi nám byla utajena. Adidasky, pravé kopačky, byly drahé a nedostupné. Až jako ligový dorostenec jsem od rodičů místo gumotextilek dostal ilmie! Východoněmecké boty, které v rychlém sprintu, když jsem svižně utíkal po lajně, připomínaly pumy! Nesměl jsem se ovšem zastavit. V tom okamžiku kouzlo vyprchalo a já stál na trávníku v neforemných botkách s chabým žlutým proužkem. Jo, to byla tenkrát doba rychlých sprintů a tajuplných představ. Každý plácek se během mžiku stával stadionem Realu Madrid nebo Interu Milán. Kdo z kluků se právě zmocnil míče, rozbíhal se k brance s výkřikem jména svého oblíbeného hráče. Ano, teď se po křídle řítí Gento, křičel hráč a zároveň kontroloval odskakující míč. Tenkrát se muselo umět nejen s balonem, ale i jazykem. Každý hráč souběžně komentoval své akce. A tak se po školňáku honili Garrincha i Facchetti, ale protože jsme byli vlastenci, tak hlavně Mráz, Jurkanin a Kvašňák! Běhalo se všude. I mimo hřiště. Kolega z Ypsilonky Rosťa Novák vyprávěl, jak kdysi ve výkladu vinohradského pramene objevil plakát dívky, která, když přivřel oči a rychle okolo proběhl, připomínala jeho milovanou. Co se Rosťa naběhal okolo té výlohy po vinohradské ulici! Být zamilovaný vyžadovalo tenkrát i dobrý trénink. Dnes, v době computerů, to zamilované ani nenapadne. Běhat! Se svou milou si chatují, a když je potřeba se vidět, tak si mailem pošlou obrázek. V té době, co jsem hrál fotbal v ilmiích a Rosťa běhal po Vinohradech,strýc Oldy Kaisera v Liberci koupil první skůtr!
Chvála školní facky.
- Podrobnosti
- Jiráň Jan,
- 09. Srpen 2009
- Zobrazeno: 1487
Nedávno jsem v rozhovoru pro učitelské noviny dostal otázku, jestli si vzpomínám, jak se na základní škole učila poezie. Nevzpomínám. Jako čtrnáctiletému se mi do rukou dostaly verše Václava Hraběte a okouzlily mě tak, že jsem začal psát písničky. Veršoval jsem pro své školní lásky a na třídních mejdanech jsem se odlišoval tím, že jsem nekouřil a poustel bigbeat s trumpetama. Na výuku poezie si skutečně nevzpomínám, ale na našeho češtináře Kazdu, který byl zároveň učitelem tělocviku, vzpomínám rád. Když jsem chodil do osmé třídy propadl k nám kluk, který hrozně zlobil; jmenoval se Šlajs. Češtinář ho opakovaně varoval: Šlajsi, Slajsi, jestli neprestaneš zlobit, tak s tebou zatočím. Jednou, když už to Šlajsovo zlobení přesáhlo i tehdejší mez mravnosti a hrozilo mu opětovné snížení známky z chování, navrhl pan učitel Kazda: Šlajsi, po přestávce máme tělocvik. Rád bych se s tebou utkal v ringu. Pan učitel v tělocvičně skutečně připravil boxerské podium a nabídl Šlajsovi rukavice ...
JÁMA, ŠPEK A ŽRAVÁ – český víceboj.
- Podrobnosti
- Jiráň Jan,
- 21. Červen 2009
- Zobrazeno: 1561
Říká se, že kdo jinému jámu kopá, sám do ní padá. Nechci pochybovat nad pravdivostí tohoto lidového rčení, ale je z něj už přece jenom cítit závan minulého století. Dříve,i když jsme neměli auta a telefony, měli jsme nějak více času. Ať už na čtení, poslouchání sebe i přírody, ale třeba i na kopání jam. Dnešní doba žádá rychlý zážitek, a tak už se s jámou nikdo nezdržuje a raději si ze svého bližního vystřelí. Je to rychlejší. Pic a je po všem. Jsou ovšem poťouchlíci, kteří si chtějí svůj šprým vychutnat a věnují mu více času i líbezných slov. Ti, stejně jako rybáři, nahazují udičku na hladinu najivnosti některých důvěřivců, nebo připravují důmyslnou lepkavou lest, na kterou se tak snadno sedá, když si nedáváme pozor. A stejně, jako jsou na jedné straně lstivci, kteří pasti připravují, jsou na straně druhé nenapravitelní skokani, důvěřivci (ne důvěrníci), kteří skočí opakovaně a bez přemýšlení na dovedně nastražený špek. Taky skáču. Už od dětství. Udržuju se v kondici. Kdysi jsem v první třídě sedl hloupě na lep svému kamarádovi. Jmenoval se Petr a hráli jsme spolu vášnivě dámu. Nejraději žravou. Vydrželi jsme nad tou žlutohnědou šachovnicí celé hodiny. Jedno odpoledne jsem měl svůj den a vyhrával jsem jednu hru za druhou. Po dalším takovém vítězství Petr prohlásil, že kdo vyhraje příští hru, která bude poslední, něco dostane. Co, to neřekl, ale já už jsem si představoval, jak dostanu skleněnku nebo alespoň tabulku mejdlíček. (Mejdlíčka nebyla na mytí rukou, ale ti z vás, kteří si pamatujete WM systém ve fotbale, víte, že to byla nejlepší pochoutka na světě.) KAJAK
- Podrobnosti
- Jiráň Jan,
- 28. Únor 2009
- Zobrazeno: 1507
Slyšíte-li trávu růst, je dobré sportovat a být v kondici. To není replika ze Snáře, ale dobrá rada. Vím to z vlastní zkušenosti. V přírodě jsem od dětství nejistý. Každý šustot a ševel trávy mě k smrti vyděsí. O praskající větévce ani nemluvím. Naštěstí, kdykoliv jsem se ocitl ve volné přírodě, vždy mi pomohlo, že jsem trénovaný sportovec. Uvedu příklad. Před několika lety jsem byl s manželkou a dětmi na dovolené na Lipně. Společně se spřátelenou rodinou Škodových jsme si pronajali na nádraží v Dolní Plané starobylý vagón. Prý to bude moc romantické. No, na cesty do přírody mě příliš neužije, ale když jsem měl svou jistotu v nádraží s kolejemi a dlažbou, osmělil jsem se a k výletu jsem svolil. V nejhorším případě se budu chodit procházet s knížkou do blízké čekárny, plánoval jsem. Samotný vagón však v sobě skrýval jednu netušenou skrytou zradu. Zároveň s ním jsme si totiž pronajali i laminátový kajak. Dělal jsem, že ho nevidím, ale on neuvěřitelně překážel. Když jsem chtěl někam jít, šlápl jsem na něj, když jsem se chtěl někomu vyhnout, tak jsem o něj zakopl. Zkrátka kajak se brzy stal součástí naší domácnosti a muselo se s ním počítat ... (Foto: www.osobnosti.cz)Jak jsem nenáviděl kanadské hokejisty.
- Podrobnosti
- Jiráň Jan,
- 29. Listopad 2008
- Zobrazeno: 1850
Jako malý kluk jsem často četl v dobrodružných knížkách o tajemné zemi s javorovým listem ve znaku, kde žijí Indiáni, kteří tam v hustých lesích u Velkých jezer loví jeleny a medvědy. Můj tatínek mi navíc tvrdil, že tam ve městech hrají Kanaďani nejlepší hokej na světě. Ale já jsem tomu nevěřil. Nejlepší volejbal hráli tenkrát holky Tatranu Střešovice a nejlepší hokej Golonka, Nedomanský a bratři Holíkové. Ale ty kanadské hokejisty, ať už byli dobří nebo ne, jsem jako kluk nenáviděl. Můj tatínek je naopak miloval a dával mi je často za příklad. A hlavně jejich na ježka ostříhané hlavy. Bylo na ně dobře vidět, protože se v té době hrálo bez helem. Jenomže to bylo v době Beatles, kdy všichni kluci ve třídě nosili ležérně padlé patky do očí. Jen já chodil vylepaný jako kanadský hokejista. Tatínek říkal o máničkách s opovržením, že dlouhé vlasy značí krátký rozum a se zalíbením mi přejížděl dlaní po jemně střiženém kartáči na hlavě...
Další články...
Servisní organizace: VCM Brno, Botanická 70, 602 00 Brno, mobilní tel.: 608 121 214, e-mail: info@vcmbrno.cz
OLC Systems, s. r. o. - tvorba www stránek
autor článků:
Luboš Bednář
- Zpravodajství ze soutěží
- Naši hráči v zahraničí
- Glosování událostí
autor článků:
Zdeněk Haník
- Trenérské tipy
- Aktuality z vrcholného volejbalu
- Reakce
- Trendy světového volejbalu
autoři článků:
Jiří Zach, Petr Juda, Radek Krpač
- Trenérské tipy
- Lékařské aspekty volejbalu
- Tipy pro kondiční trénink
- Překlady ze zahraniční literatury
- Mentální trénink
autoři článků:
Pavel Plzák, Jaroslav Matěj,
Radek Častulík, Aleš Novák
autor článků:
Jakub Novotný
- Volejbal očima hráče
- Hráčské zkušenosti
- Zajímavosti ze zahraničních lig
SO - Víkendová příloha
Zdeněk Merta
Jan Jiráň
Jiří Lípa
Ivo Dubš
Michal Palinek
Jiří Novák
Jaroslav Hřebík
Jaromír Bosák
Pavel Hartman
Jaromír Votík
Luděk Procházka
NE - Diskusní fórum
Přemysl Kubala
Zdeněk Haník
Michal Němec