Minivolejbal z jiné strany

Píše se mi to velmi těžce, ale Nymburk vidím trochu jinak než Aleš a Zdeněk Haník a možná i někteří jiní. Nechci v žádném případě znevažovat práci VA, všichni určitě udělali maximum v rámci svých momentálních možností a všem patří maximální uznání za snahu a hlavně za to, že do Nymburka dostali tak velkou masu dětí, trenérů a rodičů. Tím ovšem pro mne klady bohužel končí. Nechci se příliš vracet k organizaci, tu si musí všichni organizátoři podrobně rozebrat sami. Těch přehmatů bylo opravdu hodně (doufám, že se jim v dalších turnajích vyhnou) a všechny vyplývaly podle mne z podcenění detailní přípravy a hlavně týmové práce. Takto monstrózní podnik lze kvalitně zorganizovat pouze v týmu s přesně rozdělenými kompetencemi. Co mi však hlavně „leží v žaludku“ je pro mne nepochopitelný chaos v pravidlech, který považuji za hřích nejtěžší už jen proto, že vím, jak bolestně jejich základní návrh vznikal a doufal jsem, že právě tento turnaj prověří jejich validitu. Těžko však hodnotit něco, co není dodržováno (přestože dáno) v podstatě nikým. Díky špatným instrukcím se vlastně hrálo podle několika různých předpisů a korunu všemu nasadili rozhodčí, kteří pravidla neznali mnohdy ani v základních rysech, natož aby je po týmech vyžadovali. Přesto jsem si nějaké závěry udělal a ty hlavně chci prezentovat. Vezmu to pěkně po řadě a od podlahy.

11 komentářů

Mimo mísu?

Sedím v potemnělém obýváku, civím na obrazovku svého notebooku, přeblikávám mezi třemi rozpracovanými články pro ZH (zítra mi má jeden vyjít) a je mi jasné, že to nezvládnu. Ani jeden z nich (Rozhodčí, Clona, Plýtvání talenty) není totiž ve stavu, kdy by prošel autocenzurou a to mne společně s pocitem nesplněného slibu silně frustruje. Myšlenky se sice honí jako vždy hlavou, ale ani jedna není schopna se pevně usadit a zacelit mezery v již téměř hotovém textu. Jsem prostě přetažený, grogy, hotový a připadám si jako neschopný pitomec. Slib je však slib a nerad utíkám z boje (ještě mi neteče krev z uší). Proto si nacházím berličku a volím téma, které mám zasunuté kdesi hluboko v podvědomí a snad bych je ani nikdy nezpracoval v obsáhlém článku. A protože mi Zdenek kladl na srdce, že se nemusím rozepisovat, hlavně aby to bylo (v dnešní pro něj hektické době není kdy najít narychlo náhradu) v termínu, budu velmi stručný.

8 komentářů

Quo vadis, ženský volejbale.

Vytížen prací a „jinými povinnostmi“ jsem na dlouhou dobu vypustil z hlavy světový volejbal. Naštěstí tu existuje náhoda a moje žena, která mi před velikonocemi „obsadila“ po půlnoci  koupelnu a přinutila mne tak otevřít „bednu“ a nalistovat ČT4, kde zrovna začínalo (neoznámeně přesunuté) finále Champions League žen mezi Bergamem a Istanbulem. Ještě že tak. Kdyby mi takový volejbal unikl, nikdy bych si to neodpustil. Byla to z mnoha důvodů strhující podívaná, která určitě uspokojila i ty největší „fajnšmekry“. Pokusím se tedy tak trovhu „bedýnkovsky“ glosovat a vystihnout to pro mne nejpodstatnější.

1.      Přiblížení mužské herní koncepci

·        Klíčové hráčky jsou diagonální smečařky, kdy Ruska Gamová (nevýrazná „pouze“ 16 bodů ze 45 útoků = 36%) a její tým využívá útoku třetího sledu spíše „smečsřsky“, to znamená ze zóny VI. a Italky (Ortolani 20 bodů z 50 útoků = 40%) spíše sázejí na mužskou klasiku (zóna I., ale hlavně II.).

·         Z toho vyplývalo i malé vytížení blokařek při ženské klasice – „obíhačce“ do II. a příklonu k útoku ze III. (podle mého gusta ještě málo, ale nešť, síla obou týmů je jinde).

22 komentářů

Pravidla

V dnešní velmi bouřlivé době, která mne mimo jiné silně znechucuje, si dovolím malinko odbočit a zastavit se u problému, který mne (a spoustu dalších trenérů) dlouhá léta trápí. Hned zpočátku musím podotknout, že patřím k těm, kteří nemají rádi nečistou hru. Dlouho mi trvalo, než jsem si zvykl na první míč hraný „všemi možnými i nemožnými způsoby“, a občas se ještě pořád „kroutím“ při některých zákrocích. V rámci objektivity však přiznávám, že tolerovaný PRVNÍ MÍČ je opravdu ku prospěchu hry, a to už jen z toho důvodu, že jsem celoživotním zastáncem obrany. Stejně tak si určitě zvyknu i na další změny v pravidlech. Na co si ale nezvyknu nikdy je přizpůsobování pravidel jejich výkladům. Prostě tomu nerozumím. Odmítám přijmout hlavně fakt, že na nějakém semináři rozhodčích se jmenovaní dohodnou, jak (si) budou pravidla vykládat (mnohdy to nekoresponduje ani s výkladem na mezinárodní scéně – viz clona) a bohužel to „zapomenou“ oznámit těm, kteří pravidla používají a jejichž výkon je podle nich posuzován. Proto mne zaujala jedna ze „záložek“ na stránkách FIPAV (italský VS), kde jak jsem brzy zjistil, veřejně prezentují rozhodčí (komise) své výklady včetně zdůvodnění. Myslím si, že to je velmi podnětné a chvályhodné. Každý má jednak možnost uvažovat nad zdůvodněním, ale má taky možnost určité veřejné kontroly a nemusí se pak nechat oblafnout velmi častým výrokem rozhodčího: „na semináři jsme se dohodli“. Pro ilustraci jsem si nechal (italštinou nevládnu) přeložit článek, který se týká nečistého odbití. Posuďte sami, neuvítali byste taky něco podobného na našich svazových stránkách? ...

10 komentářů

Proč to nemůže fungovat II.

Jak jsem v předchozím článku slíbil, hodlám se dnes věnovat druhé straně mince a tou je trenérská obec. Za svou dlouhou trenérskou kariéru (od přípravky až po EX, vše u ženské kategorie) jsem se setkal s desítkami, možná stovkami trenérů různých naturelů, typů, přístupů a hlavně s různým vztahem k volejbalu. Nepotkal jsem žádného Mirka Dušína (ikdyž se někteří blížili a dodnes si jich vážím), ale ani žádného totálního Štětináče (některé však nemusím). Pohybovali se někde mezi, prostě v normálu, to znamená s chybami i pozitivy, jak to u lidí bývá. U mnohých ani nevím, jaká byla nebo je jejich hlavní motivace, ale předpokládám, že všichni do jednoho začali kvůli volejbalu. Nebudu se tady rozepisovat o pozitivech, je jich hodně a vždycky jsem se snažil je hledat a samozřejmě využívat. Vzhledem k názvu článku i návaznosti na článek předchozí se zaměřím na to, co mi hlavně vadí. Berte to z tohoto úhlu pohledu. Už několikrát jsem se na různých fórech zmínil, že trenér bez osobních ambic nemůže být nikdy dobrý. Provozovat sport bez snahy zvítězit, porazit někoho, nebo zlepšit alespoň svůj vlastní předchozí výsledek je nonsens. To mi nikdo nevymluví. Je ovšem otázkou, jaké k tomu použiji prostředky. A to je právě to, co mi na některých trenérech vadí. Jejich ambice jsou mnohdy krátkozraké až zaslepené. Jejich obzor končí u pojmu „moje družstvo“ (někdy už na „moje dcera“) a „vítězství tady a teď okamžitě“ a těmto filosofiím jsou ochotni obětovat úplně všechno – bohužel i perspektivu toho samého družstva a hlavně jeho jednotlivých hráček, zájmy klubů a obecně volejbalu vůbec. Dokonce mnohdy rezignují i na elementární slušnost a sportovní etiku. To už je ovšem zase jiný soudek, spíš se vrátím k tomu základnímu. Podle mého soudu se některé prostředky nesmí (aby to někam spělo) u mládeže používat. Chceme naučit dobře přihrávat? ... (foto: archiv SM, bude to nahrávka před sebe nebo za sebe?) ...

22 komentářů


Servisní organizace: VCM Brno, Botanická 70, 602 00 Brno, mobilní tel.: 608 121 214, e-mail: info@vcmbrno.cz
OLC Systems, s. r. o. - tvorba www stránek

autor článků:
Luboš Bednář

  • Zpravodajství ze soutěží
  • Naši hráči v zahraničí
  • Glosování událostí

autor článků:
Zdeněk Haník

  • Trenérské tipy
  • Aktuality z vrcholného volejbalu
  • Reakce
  • Trendy světového volejbalu

autoři článků:
Jiří Zach, Petr Juda, Radek Krpač

  • Trenérské tipy
  • Lékařské aspekty volejbalu
  • Tipy pro kondiční trénink
  • Překlady ze zahraniční literatury
  • Mentální trénink

autoři článků:
Pavel Plzák, Jaroslav Matěj,
Radek Častulík, Aleš Novák

autor článků:
Jakub Novotný

  • Volejbal očima hráče
  • Hráčské zkušenosti
  • Zajímavosti ze zahraničních lig

SO - Víkendová příloha
Zdeněk Merta
Jan Jiráň
Jiří Lípa
Ivo Dubš
Michal Palinek
Jiří Novák
Jaroslav Hřebík
Jaromír Bosák
Pavel Hartman
Jaromír Votík
Luděk Procházka

NE - Diskusní fórum
Přemysl Kubala
Zdeněk Haník
Michal Němec