Na Bělehrad!

Podrobnosti

Pavel Plzák,

07. Říjen 2011

Zobrazeno: 241

Slovo dalo slovo, pár věcí jsem přeorganizoval a tak jsem poslední zářijové úterý po tréninku spáchal rychlou hygienu, sbalil pár svršků, foťák, pas a českou vlajku a vyrazil do Brna. Tam jsem přesedl k Aleši Novákovi do zánovního superbu s reklamními nápisy k nedávno ukončenému ME mužů a krátce před půlnocí jsme po trase Bratislava, Budapešť, Bělehrad vyrazili podpořit náš ženský tým ve vyřazovacích bojích na evropském šampionátu.

Za volantem jsme se vystřídali a tak nám cesta pěkně ubíhala. Bodejť by ne, jeli jsme v podstatě po celou dobu po dálnici a tu mají jak na vždy chudším Slovensku, tak v bankrotem ohroženém Maďarsku a dokonce i v lehce zaostalejším Srbsku v daleko lepším stavu než u nás. Na maďarsko-srbských hranicích jsme si připomněli stav před Schengenem a vězte, že pohled na nešťastníka, který měl všechny věci venku z auta a sledoval, jak mu celníci s nádobíčkem lustrují a demontují interiér, byl tristní. Naštěstí jsme působili sympaticky a byli jsme vpuštěni mimo prostor EU s bumážkou a bez velkých prostojů. Projeli jsme nekonečnou rovinou (kam se hrabe Haná) a dorazili do srbské metropole. Díky Alešovo dokonalým technickým prostředkům a skvělým navigačním schopnostem jsme bez potíží našli jak hlavní cíl cesty – halu Pionýr, tak posléze i malý hotýlek na periférii na druhém břehu Dunaje, což v místních podmínkách znamená přejezd přes kilometrový most. Dunaj je tady opravdu násobně širší než jsme zvyklí u našich velkých řek.

Po potřebném odpočinku a neuvěřitelném rozkroji, kdy jsme byli uctěni minimálně kilem rozličných mas z grilu a dávkou příloh jsme se dostavili zpět k hale Pionýr, abychom nejprve shlédli souboj domácích proti sousedkám z Rumunska s očekávaným výsledkem a poté ve večerním duelu zafandili našim holkám proti Francouzkám. Už jak jsme tak před halou klábosili s řidiči našeho autobusu a s Luckou, která všechny přenášené zápasy spolukomentovala s Jirkou Rejmanem, začalo mi být dění před halou pomalu podezřelé. Blížil se začátek zápasu domácích hráček ve vyřazovací části turnaje, proti reprezentaci sousední země, jsme v hlavním městě a v podstatě nikde nikdo. Okolo se pohybovaly jen samí lidi s akreditací, sem tam se objevil hlouček děcek – buď školní kolektiv nebo nějaké místní dívčí družstvo, ale diváků neřkuli fanoušků minimum. Přitom lístky za babku (dvojzápas za 10 EUR).

Srbové si prý stěžovali na časný začátek zápasu (17,00), který museli zvolit, když chtěli mít zápas v přímém přenosu, protože večer se hrála liga mistrů ve fotbale. Při samotném zápase v hale odhadem rozhodně nebylo tisíc lidí, srovnání s návštěvností u nás při Evropě chlapů je nesrovnatelné. Utkání dopadlo podle předpokladů a v podstatě všichni diváci odešli. Zdá se to neuvěřitelné, ale při duelu našich bab jsme v hale byli 4 fandící diváci (my dva s Alešem a dva řidiči), Honza Hronek ve VIP zóně, pár organizátorů a několik statistiků od jiných zainteresovaných družstev. Z tohoto úhlu pohledu je zcela pochopitelné nadšení Andre Meyera z kulisy v Karlových Varech …

Nad francouzskými fanoušky (počet 0) jsme měli násobnou převahu limitně se blížící nekonečnu a tak jsme se v rozlehlé hale snažili vytvořit domácí prostředí. Nemá cenu dnes s více než týdenním odstupem popisovat průběh zápasu, ale pár postřehů. Šildovi nad očekávání vyšel tah se zařazením Kosy, kterou soupeřky zcela evidentně neznaly a servisem se v průběhu zápasu stále snažily hledat Helenu Havelkovou. Soupeř byl slabší a v podstatě nás neměl čím překvapit, za prohru druhé sady jsme si mohli spíš sami. Ostatně výsledné skóre dvou následujících (25:14) jen potvrzuje jednoznačnost celého duelu. Malý postřeh k rozhodčím. Odpolední zápas odmávaly na lajnách 4 mladé pohledné rozhodčí s evidentně volejbalovými postavami, na večerní zápas nastoupila jiná čtyřka zcela obdobných parametrů, druhý den na obou čtvrtfinále jsme viděli opět nové tváře. V oblasti práce s rozhodčími máme zřejmě oproti Srbům také co dohánět. Mimochodem v uvedeném duelu byla v pozici druhého sudího Španělka Jativa Rodriguez, která v neděli obdivuhodně odřídila na stejném místě skvělé finále. A když už jsme u těch rozhodčích. Měl jsem možnost vidět řadu zápasů ME mužů i žen naživo i v televizi a ten pocit, že na chlapech bylo těch chyb hodně a i dost velkých a na ženských to bylo odpískáno mnohem lépe, ten pocit je u mě dost silný.

Druhý den opět na místě činu, poté, co se nám podařilo najít stánek s tématickými magnetkami, aby měl Aleš upomínku na Beograd. To místo činu, hala Pionýr, to byla síla. Evidentně produkt sovětských architektů ve stylu reálného socialismu. Velmi členitá kompozice z betonu a rádoby lícových cihel pokrytá modrým a žlutým plechem, vnitřní zázemí pro diváky zcela bezútěšné a tristní. Občerstvení? Stařík s rybářským stolkem prodával slané buráky do doma složeného kornoutu a popcorn, ovšem s lahví nás dovnitř nepustili, kovové mince z kapes či peněženky bylo nutné vyjmout a odložit na betonový ochoz u vstupu a při odchodu si je vzít zpět …

Tentokrát počet diváků zvýšila asi desítka Deutsche fans, kteří nás přehlučeli, stejně jako Němky nedaly žádnou šanci našim děvčatům. Kosy měly přečtenou, podobně jako Anetu, náš prapor držela na hřišti v podstatě jen Helena a to nestačilo. Drželi jsme krok do poloviny prvního setu a pak bylo vše jasné. Možná kluci u hřiště to tak jednoznačně neviděli, ale z tribuny to vidět bylo. Stejně jako velká radost soupeřek, které si postupem splnily cíl a cítily, že by mohly ještě něco přidat.

Večer přišlo Srbů fandit o trochu více než ve středu, ale pořád to bylo slabé. Polky procházejí generační výměnou a smečařka Skowronská, přesunutá na post univerzálky, na vše nestačila. Navíc Srbky měly větší kvalitu prakticky na všech postech a tak byl zápas téměř stejně jednoznačný jako ten předchozí. V závěru 3.sady to Skowronská vzala hodně na sebe a dotáhla Polky k setbolu, žádný z následujících míčů už ale nepřešel na srbskou polovinu.

Měli jsme štěstí, že jsme v Bělehradu viděli naživo dvě nejlepší družstva letošního šampionátu, pozdější mistryně dokonce 2x. Hráčky obou družstev si odnesly všechna později udělená individuální ocenění s výjimkou nejvíce bodující a nejlépe podávající hráčky z Turecka. A že třeba v případě MVP 196 cm vysoké Jovany Brakocevic nebo nejlepší útočnice Anny Margarety Kozuch bylo na co se dívat, to je jasné.

Domů jsme dojeli hladce a v neděli jsme se mohli podívat na parádní finále. Kdo neviděl, musí litovat. Finále, které mělo vše. Fantastickou kulisu (naštěstí v něm hráli domácí), emoce se žlutou kartou, nedotažený skvěle rozehraný zápas, neuvěřitelný obrat, když v první polovině čtvrtého setu byli prohrávající domácí zcela na kolenou. Pěkný zážitek. Ze shlédnutých zápasů na této úrovni jsem si odnesl jeden poznatek. O vítězi zápasu velkou měrou rozhodovala úspěšnost univerzálek. Jak jsme nebo nejsme schopni ubránit tu soupeřovo, jak si ta naše poradí s jejich obranou. Jak se komu povede přečíst hru soupeřovo účka a poznatky převést do hry. Bylo to krásně vidět ve finále. Dlouho to vypadalo pro Němky, Kozuch se prosazovala v důležitých momentech a ztepilá Brakocevic musela ze hřiště. Tady se povedl srbskému trénérovi majstrštyk. Na účko nasadil mladou Sanju Malagurski (193 cm, r.1990), která v obou námi shlédnutých zápasech vždy pouze střídala druhou smečařku. Evidentně to byla pro Němky nečekaná situace, mladičká Sanja, která si na volejbalový chlebíček už vydělává v sousedním Chorvatsku, to zvládla a spolu s nenápadnou smečařkou Brizitkou Molnárovou (182 cm, v 21 členném srbském širším výběru byla menší pouze libera) otočily průběh finále a dotáhly Srbky ke zlatu. Srbsko kraluje Evropě v mužích i ženách, Rusko v obou kategoriích bez medaile, kdo by to byl před měsícem řekl?

Na prvním snímku je bělehradská hala Pionýr, na schodech ke vchodu se Aleš Novák (ten v červené mikině) snaží prodrat mezi ostatními diváky ke dvěma security v oranžovém. Na tom druhém útočí MVP turnaje Jovana Brakocevic, spoluhráčky to s vykrýváním nepřehánějí, asi jsou zvyklé, že nemusí. Poslední foto zachycuje Brizitku Molnár při útoku proti polskému dvojbloku, zleva nejlepší libero turnaje Suzana Cebič, s č.2 Jovana Brakocevic, s č. 10 poněkud netradičně vykrývající nejlepší nahrávačka turnaje Maja Ognjenovič, s č.5 vykrývá blokařka Natasha Krsmanovič; v pozadí téměř nabité hlediště.

Pavel Plzák, Plzeň 7.9. 2011