Zlatý fond metodiky
pouze pro členy klubu
Self-esteem
- Podrobnosti
- Jakub Novotný,
- 16. Leden 2010
- Zobrazeno: 1712
Když jsme tento týden přiletěli do Bělehradu na Champions League, zarazil mne v příletové hale na letišti sebevědomý billboard. Byl přes celou stěnu a stálo na něm: WELCOME TO SERBIA, LAND OF THE CHAMPIONS. Pod nápisem byly dvě obrovské fotografie, tenisty Djokovice a nahrávače italského Cunea Nikoly Grbiče. Pozoroval jsem chvíli kolem procházející lidi a sledoval, kdo si všimne, koho plakát zaujme. A představte si, dost lidí Grbič zaujal. Domácí, kteří se vraceli za maminkou i cizince, kteří přijeli za bůhvíčím. Jistě, kolem plakátu profrčela skupinka manažerů v luxusních oblecích. Ti ani nemrkli okem. Tak či tak, byli všichni na telefonu, burza šla zřejmě ten den nahoru. Ale jinak chtělo dost lidí vědět, kdo je CHAMPION. Říkal jsem si, že jsou asi v Srbsku lidé na své sportovce, herce, muzikanty a jiné výjimečné osobnosti hrdí. Znám za těch pár let venku spoustu Srbů a vím, že to jsou v něčem pěkní magoři. Ale na svou zem nedají dopustit. I když byla nebo je rozbombardovaná a zaostalá. Podobně Poláci. V Kataru nám před každým zápasem hráli hymnu. Polskou. Mně nic neříkala, odstál jsem jí v pozoru. Na Poláky měla však stejný účinek jako na mě hymna česká. Takový ten zvláštní pocit, kdy se vám trošičku zježí chlupy na krku a rozbuší srdce. Pšonci jsou velmi hrdí, že hrají nebo fandí za svoji zem. Když jsme tento týden přiletěli do Bělehradu na Champions League, zarazil mne v příletové hale na letišti sebevědomý billboard. Byl přes celou stěnu a stálo na něm: WELCOME TO SERBIA, LAND OF THE CHAMPIONS. Pod nápisem byly dvě obrovské fotografie, tenisty Djokovice a nahrávače italského Cunea Nikoly Grbiče. Pozoroval jsem chvíli kolem procházející lidi a sledoval, kdo si všimne, koho plakát zaujme. A představte si, dost lidí Grbič zaujal. Domácí, kteří se vraceli za maminkou i cizince, kteří přijeli za bůhvíčím. Jistě, kolem plakátu profrčela skupinka manažerů v luxusních oblecích. Ti ani nemrkli okem. Tak či tak, byli všichni na telefonu, burza šla zřejmě ten den nahoru. Ale jinak chtělo dost lidí vědět, kdo je CHAMPION. Říkal jsem si, že jsou asi v Srbsku lidé na své sportovce, herce, muzikanty a jiné výjimečné osobnosti hrdí. Znám za těch pár let venku spoustu Srbů a vím, že to jsou v něčem pěkní magoři. Ale na svou zem nedají dopustit. I když byla nebo je rozbombardovaná a zaostalá. Podobně Poláci. V Kataru nám před každým zápasem hráli hymnu. Polskou. Mně nic neříkala, odstál jsem jí v pozoru. Na Poláky měla však stejný účinek jako na mě hymna česká. Takový ten zvláštní pocit, kdy se vám trošičku zježí chlupy na krku a rozbuší srdce. Pšonci jsou velmi hrdí, že hrají nebo fandí za svoji zem. Při hymně mají ruku na srdci nebo zpívají. Jak hráči, tak fanoušci. Ve Francii se zase všude mluví jen francouzsky (ve volejbalové sféře myslím, a asi ne úplně všude). Říkáme, že to je od nich nacionalismus, ale není. Jen si váží svého jazyka a jsou k tomu trochu líní se učit jazyk cizí. Proč by také měli, když jsou doma. A tak bych mohl pokračovat dál. Nemyslím, si že by Češi neměli svoji národní hrdost. Naopak, soudě podle sebe, myslím, že jsme rádi, že jsme Češi. Já osobně bych svoje občanství nevyměnil. A to jsem měl možnost. Jsme hrdí na to, že jsme Češi, jen to někdy neumíme ukázat. U nás na letišti Jágra nebo Nedvěda na billboardu neuvidíte. Možná tak ještě v nějaké reklamě. Z dobrých sportovců či herců se opravdu uctívané hvězdy stávají jen málo. Viz spor brankáře Čecha a novináře Železného. Železný po slovní potyčce, která následovala po předávání cen o nejlepšího sportovce roku, prohlásil: „Nehodlám se podílet na neoprávněném budování kultu hvězdné osobnosti Petra Čecha.“. Jsou jen dvě možnosti, jak toto mohl prohlásit. Buď sportu vůbec nerozumí - což je dost pravděpodobné, nebo je jeho ego o dost větší než jeho penis. Jinak si totiž neumím vysvětlit reakci a vlastně ani celý průběh sporu, kdy si novinář ze sportovce utahoval a „sypal“ mu to o sto šest. Proč s ním tedy dělá rozhovor do ankety o nejlepšího sportovce roku, když se ho pak snaží zesměšnit? Nechápu. Petr Čech udělal jen jednu chybu, neudržel nervy na uzdě. Jako známý sportovec a tudíž veřejně činná osoba si to nemůže dovolit. Jsme malá země. Nejsme válečná, ekonomická ani politická mocnost. Historie nás naučila (aspoň, co si pamatuju ze školy), jak dostat parádně přes držku. Přesto máme spoustu vynikajících lidí a věcí ze všech oborů. Máme Havla, Svěráky, Evu Herzigovou, Špotákovou, Jágra, Rodena, Kabáty, Sylvii Saint, Železného (Honzu-oštěpaře), Lendla a mnoho dalších. Máme pivo, máme ženy, máme cit pro jakoukoliv hru. Vynalezli jsme kontaktní čočky, postavili jsme víc kilometrů dálnic než třeba Poláci. Měli bychom si tohoto všeho vážit, což snad většinou děláme. Měli bychom to ale dávat více najevo, což děláme daleko méně. Většinou na něco nadáváme a to není ideální. Protože hlavně tito lidé a tyto věci zvyšují kredit naší země. Dejme to více najevo a možná nám vzroste o chlup sebevědomí. Čím více si uvědomíme naše úspěchy, tím více budeme na sebe hrdí. Takže pozitivně lidi, pozitivně. S negativním myšlením si člověk dneska nedojde ani na záchod.Jágr, Špotáková? Proč ne, šikovní, srdcaři a bojovníci. Takové máme my fanoušci rádi. Navíc, když otevřou papulu, tak nevypadne kravina.
Petr Čech? Jasně, jeden z nejlepších gólmanů světa, ale stačí to? Po ostudných výkonech reprezentace si stěžoval, že je (dream team pařmenů) fanoušci nepodrželi?! Má to kluk v hlavě trošku popletený. Sportovec musí předvést výkon hodný obdivu a my fanoušci ho za to odměníme vděkem, slávou a uctíváním k hranici histerie. Pokud sportovec sklame, je pohaněn, zadupán do země a zatracen, opět až k hranici histerie. Existuje pouze výhra nebo prohra, v tom je krása i děsivost sportu. Já osobně mám, v tom zmatku kolem nás, sport rád (aktivně i pasivně),právě kvůli téhle geniální zkratce.
Vy sportovci jste tu pro nás, né naopak. My tleskáme a my platíme. My vás dokonce tak trošku vlastníme. Zní to divně, ale je to tak, protože nebýt našeho zájmu a obdivu, nebudou prachy a nebude profesionální sport. Takže my ukazujem palcem nahoru nebo dolu. Je to stejné jako s divadlem nebo hudbou.
Tohle Petr Čech nevidí a proto si nezaslouží být modlou, alespoň pro mě ne.
Jinak máš Pátku naprostou pravdu. Máme spoustu důvodů proč být jako Češi hrdí. Jsme často zbytečně předposraní a je to škoda. Nesmí se to s tím sebevědomým přehnat, ale toho se u nás moc nebojím.
Díky za další pěkný článek.
Přeju ať koleno nezlobí a kdo ví. Třeba jednou přiletím na Ruzyň a tam Pátek na ploše 5x10 metrů!
TomCitace
Už se těším na další pátek ( nebo Pátek?).Citace
Servisní organizace: VCM Brno, Botanická 70, 602 00 Brno, mobilní tel.: 608 121 214, e-mail: info@vcmbrno.cz
OLC Systems, s. r. o. - tvorba www stránek
autor článků:
Luboš Bednář
- Zpravodajství ze soutěží
- Naši hráči v zahraničí
- Glosování událostí
autor článků:
Zdeněk Haník
- Trenérské tipy
- Aktuality z vrcholného volejbalu
- Reakce
- Trendy světového volejbalu
autoři článků:
Jiří Zach, Petr Juda, Radek Krpač
- Trenérské tipy
- Lékařské aspekty volejbalu
- Tipy pro kondiční trénink
- Překlady ze zahraniční literatury
- Mentální trénink
autoři článků:
Pavel Plzák, Jaroslav Matěj,
Radek Častulík, Aleš Novák
autor článků:
Jakub Novotný
- Volejbal očima hráče
- Hráčské zkušenosti
- Zajímavosti ze zahraničních lig
SO - Víkendová příloha
Zdeněk Merta
Jan Jiráň
Jiří Lípa
Ivo Dubš
Michal Palinek
Jiří Novák
Jaroslav Hřebík
Jaromír Bosák
Pavel Hartman
Jaromír Votík
Luděk Procházka
NE - Diskusní fórum
Přemysl Kubala
Zdeněk Haník
Michal Němec









RSS